Článek
KAPITOLA 9:
Šedesát tašek mléka a kapverdský pakt
V novém roce se Zuzanka držela svého předsevzetí zuby nehty a nedávala mi šanci skoro na žádné doteky. Měli jsme kvůli tomu i malý spor ohledně plánované dovolené. Našli jsme celkem levný týden ve Vietnamu. S Alexem tam nikdy nebyla, a tak jedinou překážkou byl pro ni až příliš dlouhý let. Já bych s ní tehdy letěl klidně i do pekla, což jí paradoxně trochu vadilo. Vyčítala mi, že nemám vlastní kritéria a požadavky, že bych byl zkrátka šťastný jenom z toho, že jsem s ní. Ona sama měla požadavků hodně.
Všechno to vyvrcholilo, když jednoho večera objevila super nabídku v bleskové akci a navrhla, že do toho práskneme. Okamžitě jsem jí poslal peníze na účet. Jenže ona mi je druhý den ráno poslala zase zpátky s tím, že večer už neměla sílu to kliknout, a tak to nechala na osudu – prý jestli to do druhého dne ještě víc nezlevní. Nezlevnilo. Naopak, celá nabídka z internetu definitivně zmizela. Byl jsem tehdy dost rozladěný. S touhle její věčnou nerozhodností a čekáním na zázrak nikam nepojedeme. Následoval den radiového klidu, kdy neproběhl jediný hovor ani SMS.
Zuzanka ale nakonec nezklamala. Zapátrala znovu a našla dovolenou na Cabo Verde. Termín víc než týden před Velikonocemi sice sliboval spíše chladnější vítr, ale to mi bylo úplně jedno. Už předem jsem ji na rovinu informoval, že s ní letět chci, ale opět pod podmínkou, kterou jsem si dal jako novoroční předsevzetí: chci mít právo chovat se k ní jako k partnerce. Sice jsem si okamžitě vyslechl, že je to z mé strany čistý nátlak a citové vydírání, ale jet chtěla. Nakonec jsme dohodu drobně upravili – tenhle náš partnerský režim měl platit striktně v soukromí.
Tou dobou jsem už čtvrtý měsíc pracoval v nové firmě Kafe Kafe. Bohužel jsem tehdy z čisté nutnosti platit nájem a výživné na děti přistoupil na dost nekorektní pracovní smlouvu. Na druhou stranu mi ta práce otevřela dveře do fascinujícího světa výběrové kávy, v pracovní době jsem mohl lépe poznávat skrytá zákoutí Prahy a plat mi sice těsně, ale přece plnil minimální požadavky nutné k přežití. Byl jsem neustále v pohybu. Buď jsem v Excelu a systému Storyous ladil skladové zásoby, nebo jsem fyzicky ležel pod porouchaným kávovým stánkem a opravoval techniku.
Zrovna v té době začala na Blízkém východě ostrá raketová přestřelka, takže jsem musel Zuzance zpětně pogratulovat k její šťastné volbě západní polokoule. V práci se ale situace začala hroutit. Můj přímý nadřízený, který se měl vrátit dva dny před mým odjezdem na dovolenou, zůstal kvůli zrušeným letům zablokovaný kdesi v jihovýchodní Asii. Veškeré zásobování v Praze zůstalo viset na mně. Firma navíc neplatila faktury dodavatelům, na které jsem se obracel, takže nikoho z týmu nakonec nepřekvapilo, když nám mléko do kaváren musela dovézt běžná rozvážková služba na malé nákupy. Ten nákup pro představu tvořil asi šedesát tašek plných krabic s mlékem.
Udělal jsem maximum, abych z pozice řadového technika udržel provoz nad vodou, ale nahoře už bylo zřejmě rozhodnuto, že na mém úsilí nikoho nesejde. Poslední den před odletem na Kapverdy mě na pobočce navštívil samotný ředitel firmy Kafe Kafe. Stroze mi sdělil, že můj vedoucí už pro firmu nepracuje – protože dělal na živnostenský list, prostě s ním ukončili spolupráci uprostřed jeho zablokované dovolené. A vzápětí dodal, že já odcházím taky. Nabídl mi jedno odstupné jako náplast.
Zvláštní bylo, že jsem v tu chvíli necítil vztek. Věřil jsem, že to tak má být a že na mě někde v budoucnu čeká to pravé místo. Jediné, co mi v hlavě skutečně vrtalo a z čeho jsem měl trochu stažený žaludek, byla představa toho brutálního bojového plánu, který pro mě a mého bývalého zaměstnavatele Zuzanka vymyslí, až se to dozví. Přesto jsem se vnitřně rozhodl, že všechny starosti nechám na letišti v Ruzyni. Pustím to z hlavy. Pojedu si ten týden u moře prostě užít, i kdyby po návratu nemělo být ani na chleba.
