Článek
Ekonomické vysávání budoucích generací.
Všichni to máme přímo na očích a je to skoro celospolečensky tolerovaná norma. Naše generace dovolí politikům zvednout dluh, protože nám primárně jde o aktuální přísun financí do společnosti. Ať už se jedná o platy státních zaměstnanců, financování infrastruktury, nebo důchody. I lidé, kteří nejsou přímo závislí na státních financích, jsou navázáni na útraty státu a jeho lidí.
Asi nenajdete ekonoma, který by vám řekl, že je možné zadlužování zastavit bez celospolečenského zchudnutí, a tak řada z nich má jediné řešení. Tím je zvýšení produktivity práce a ziskovosti celé společnosti, kdy vyššími příjmy a posléze daněmi ten dluh zaplatíme. Také nám pomůže inflace, která část hodnoty dluhu neustále snižuje. Tento recept je ale plně funkční jen na lokální úrovni.
Několik firem či států může ekonomicky růst tak silně, aby měli i na své starší dluhy, ale to je vždy vykompenzované propadem někde jinde.
Jako příklad uvedu Čínu. Většinou jsou všichni nadšeni z možnosti koupit si levnější zboží z její produkce, nebo rozjet vlastní podnikání s prodejem jejich výrobků. Tento lokální prospěch vzápětí likviduje domácí producenty, kteří mají jiné nákladové zatížení, a tato konkurence je prostě zničí. A tady to máme. Číně se to povedlo, zvedla produktivitu a ziskovost, ale výrobci v jiných částech světa končí.
Možné řešení je férový obchod a stejné ceny za práci, daně a cla po celém světě. Na to ovšem v místě, tedy na naší planetě, kde žijeme my, často prospěch1ářští a někdy lhostejní lidé, hned tak nedojde. Jak tedy vidíme, cesta zvýšení produktivity není úplně reálná celoplošně.
Na příkladu Číny, Japonska nebo Koreje je také vidět, že po hospodářském úspěchu přijde brutální pád porodnosti. Ženy si pak chtějí více užívat života a nestarat se přitom o děti, přičemž je tato snaha ekonomicky značně znevýhodní oproti těm co se společně rozhodnou děti nemít. Všichni jsou nasáti a doslova vysáváni tou ekonomikou, která svůj růst platí tím, že postupně likviduje svůj národ.
Naopak, jediná funkční cesta je skromnost a podpora lokálních ekonomik. Tím, že nemusíme mít nejnovější mobilní telefon, který si americká společnost nechává vyrábět ve Vietnamu, můžeme ušetřit peníze, které utratíme doma a pomůžeme našemu okolí. Skromnost je cesta od jednotlivců po velké státy. Obrovské částky vynakládané na zbrojení a luxus pro bohaté by mohly jinde dělat lepší službu, pokud by byla ve společnosti větší vůle lépe hospodařit.
Takto jen s nezájmem to řešit přeléváme problémy na další generace.
Jedno dobré řešení s nemilým průběhem by mohl být i krach velkých ekonomik, kdy by si nové vlády a jejich voliči konečně uvědomili, že nemůžeme donekonečna žít s myšlenkou, že naše dluhy zaplatí další generace díky větší produktivitě práce.
Asi tak, jako kdyby mi táta předal své dluhy a prohlásil: *„Já vyráběl traktory a ty se prodávaly s malým ziskem, tak tady máš dluh a jdi vyrábět telekomunikační satelity a můj dluh pro tebe nebude problém.“* Ale já se nechci podílet na tomto způsobu, kdy své problémy házíme na ostatní. Hlasuji raději pro větší skromnost a Fair Trade.
