Článek
Po porodu jsem chtěla hlavně kojit
Když se mi narodila dcera, měla jsem v hlavě jedinou představu. Chtěla jsem ji kojit. Neříkala jsem si, že budu dokonalá matka nebo že všechno zvládnu bez problémů, ale kojení jsem brala jako něco přirozeného, co se prostě po porodu stane. Všude kolem mě jsem slýchala, jak je mateřské mléko pro miminko důležité, a já si představovala první společné chvíle, kdy budu mít dceru v náručí a všechno půjde samo. Jenže realita byla úplně jiná. Dcera se sice snažila přisát, ale kojení nám od začátku nešlo tak, jak jsem očekávala. Já byla unavená po porodu, nejistá a postupně jsem začala být čím dál vystresovanější. Místo radosti z narození dítěte jsem začala sledovat každý mililitr, každé kojení a každou známku toho, jestli dcera dostává dostatek mléka. Čím více jsem se snažila, tím větší tlak jsem cítila. Měla jsem pocit, že právě na tomhle záleží, jestli budu dobrou matkou.
Vyzkoušela jsem snad všechno, co mi doporučili
Nechtěla jsem to vzdát hned. Zavolala jsem si proto laktační poradkyni, která se mnou prošla techniku přikládání, polohu při kojení i další věci, které mohly kojení usnadnit. Pomáhala mi uklidnit se a vysvětlovala, že začátky nemusí být jednoduché. Snažila jsem se její rady dodržovat a opravdu jsem měla pocit, že dělám maximum. Kojila jsem často, zkoušela jsem odsávat a postupně jsem se snažila poznat, kdy má dcera hlad a kdy potřebuje jen uklidnit. Přesto se situace nelepšila tak, jak jsem doufala. Dcera potřebovala více mléka, než jsem dokázala zajistit. Začali jsme proto podle potřeby přidávat kojeneckou výživu. Pro mě to ale nebylo obyčejné praktické řešení. Každá lahvička ve mně vyvolávala pocit porážky. Měla jsem pocit, že když dítěti dávám umělou výživu, znamená to, že jsem nezvládla něco, co jiné ženy zvládají bez problémů. Přitom jsem se snažila sebevíc. Právě tenhle rozpor mě psychicky vyčerpával mnohem více než samotné potíže s kojením.
Každé dokrmení jsem vnímala jako vlastní selhání
Nejtěžší nebylo ani tak to, že se kojení nedařilo podle mých představ. Nejhorší bylo, co jsem si kvůli tomu začala říkat sama o sobě. Když dcera dostala lahvičku, měla jsem pocit, že jsem jako matka selhala. Viděla jsem ženy, které kojily své děti bez problémů, a automaticky jsem se s nimi porovnávala. Přemýšlela jsem, co dělám špatně, jestli jsem měla začít něco dělat jinak nebo jestli jsem se měla více snažit. Laktační poradkyně mě přitom opakovaně ujišťovala, že hodnota matky se nedá měřit množstvím mateřského mléka. Tehdy jsem tomu ale nedokázala úplně uvěřit. Byla jsem unavená, citlivá a každé krmení jsem vnímala jako jakousi zkoušku. Dnes už chápu, že jsem na sebe kladla obrovský tlak. Světová zdravotnická organizace doporučuje kojení jako optimální způsob výživy kojenců a zároveň zdůrazňuje význam podpory žen při zvládání potíží s kojením. Jenže doporučení pro kojení podle mě nesmí v hlavě matky znamenat, že žena, které se kojení nedaří, je automaticky špatnou matkou. To jsou dvě úplně odlišné věci.
Postupně jsem pochopila, že dcera potřebuje hlavně spokojenou mámu
Jednoho večera jsem seděla s dcerou v náručí a najednou jsem si uvědomila, že jsem poslední týdny skoro na nic jiného nemyslela. Místo abych si užívala její vůni, malé ručičky a první úsměvy, neustále jsem řešila kojení. Počítala jsem jednotlivá krmení, přemýšlela nad množstvím mléka a byla nervózní z každého dokrmení. Začala jsem si uvědomovat, že pokud budu pokračovat stejným způsobem, může mě moje snaha o dokonalé kojení připravit o samotnou radost z mateřství. Rozhodla jsem se proto přestat bojovat sama se sebou. Kojila jsem dál v rozsahu, který byl pro mě a dceru zvládnutelný, a zároveň jsme používali kojeneckou výživu podle potřeby a doporučení zdravotníků. Najednou jsem zjistila, že lahvička nemusí být symbolem mého selhání. Byla prostě jedním ze způsobů, jak zajistit, aby moje dcera dostala potřebnou výživu. A čím více jsem se uklidnila, tím příjemnější začaly být i naše společné chvíle.
Největší boj jsem nakonec vedla sama se sebou
Dnes už si myslím, že největší problém nebyl v tom, že se mi nepodařilo kojit tak, jak jsem si vysnila. Problém byl v tom, že jsem si spojila způsob krmení s vlastní hodnotou jako matky. Přitom mateřství je mnohem širší než několik minut strávených u prsu. Je to péče, bezpečí, blízkost, uspávání, konejšení, přebalování, nošení a nekonečné množství malých rozhodnutí, která během dne děláme pro své dítě. Kojení má bezpochyby významné zdravotní přínosy a odborné organizace jeho podporu doporučují. To ale neznamená, že každá žena dokáže bez problémů kojit výhradně a po celou doporučenou dobu. Některé matky se potýkají s obtížemi, které ani přes odbornou pomoc nedokážou vyřešit podle svých představ. A právě tehdy podle mě potřebují místo výčitek především podporu. Když jsem tohle konečně přijala, začala jsem si mateřství užívat mnohem víc. Přestala jsem se při každém krmení ptát, jestli jsem dost dobrá, a začala jsem se dívat na to nejdůležitější, zda je moje dcera spokojená, prospívá a cítí moji blízkost.
Dnes už bych si nic nevyčítala
Kdybych mohla vrátit čas, určitě bych se o kojení znovu pokusila. Požádala bych o pomoc stejně jako tehdy a snažila se najít způsob, který by nám vyhovoval. Já sama dnes vím, že jsem tehdy nepotřebovala další tlak. Potřebovala jsem slyšet, že dělám maximum a že moje dítě nepotřebuje dokonalou matku. Potřebuje mě. Potřebuje náruč, bezpečí a lásku. A to všechno jsem mu dávala bez ohledu na to, jestli jsem ho v danou chvíli krmila vlastním mlékem nebo lahvičkou.
Myslíte si, že společnost na ženy při kojení vytváří příliš velký tlak, nebo by podle vás měla matka za každou cenu udělat maximum pro kojení?
👇 Napište do komentářů svůj pohled a sdílejte článek – možná tím otevřete důležité téma i pro ostatní.
Přečtěte si také: V registru dlužníků jsem našla svou dceru. Bydlí s vnučkou u mě a má dluhy přes milion
Přečtěte si také: Roky potratů a bolesti, nakonec jsem se dočkala vytoužené dcery
