Článek
Manžel rozhodl, že syn bude hrát fotbal
Nikdy jsem si nemyslela, že se kvůli jednomu dětskému kroužku dostaneme doma do tak nepříjemné situace. Manžel odjakživa miluje sport a přál si, aby měl syn k fotbalu podobný vztah jako on. Když byl syn menší, přihlásili jsme ho na tréninky a zpočátku jsem to brala jako běžnou dětskou aktivitu, při které se proběhne, pozná další děti a třeba si najde něco, co ho bude opravdu bavit. Jenže postupem času bylo stále jasnější, že fotbal není jeho svět. Syn nemá na hřišti přirozený talent, často neví, co udělat, a při zápasech většinou tráví spoustu času na střídačce. Zatímco jiné děti se těší na každý zápas, on začal být před tréninky nervózní a já na něm vidím, že ho celá situace trápí.
Ze střídačky si odnáší hlavně pochybnosti
Nejvíc mě bolí sledovat, jak se mění jeho sebevědomí. Dříve byl veselý, dokázal se nadchnout pro nové věci a vůbec neřešil, jestli je v něčem lepší než ostatní. Teď se ale stále častěji porovnává s kluky z týmu a má pocit, že není dost dobrý. Když se mu něco nepovede, bere to mnohem vážněji, než bych čekala u dítěte jeho věku. Myslím, že samotné sezení na střídačce by ještě nemuselo být problémem, pokud by fotbal opravdu miloval a chtěl se zlepšovat. Jenže u něj je problém v tom, že ho vlastně nebaví. Na tréninky chodí především proto, že si to přeje jeho táta, a já mám stále větší obavu, že mu tím místo radosti ze sportu předáváme pocit, že musí být někým, kým přirozeně není.
Kreslení je úplně jiný příběh
Když se ale podívám na syna při kreslení, vidím úplně jiné dítě. Dokáže u toho sedět celé hodiny, vymýšlí vlastní postavy, příběhy a různé světy, které si sám vytváří. Je velmi kreativní a často mě překvapí tím, jaké nápady dokáže dostat na papír. Nemusím ho do kreslení vůbec nutit, protože si tu činnost hledá sám. Když dostane nový blok nebo pastelky, má z toho větší radost než z čehokoliv spojeného s fotbalem. Právě proto bych si přála, aby jeho zájem někdo bral vážně. Nemusí z něj přece vyrůst profesionální výtvarník. Pro mě je důležité především to, že v něčem nachází radost, dokáže se soustředit a má pocit, že něco umí.
Manžel v tom ale vidí zbytečnost
Manžel má na celou věc úplně jiný názor. Podle něj by syn neměl trávit tolik času kreslením a měl by se naučit překonávat překážky. Tvrdí, že v životě nebude vždycky dělat to, co ho baví, a že právě proto by měl u fotbalu vydržet. Částečně s ním souhlasím, protože si uvědomuji, že děti někdy chtějí něco vzdát jen proto, že jim to nejde hned. Jenže podle mě je rozdíl mezi učením se vytrvalosti a dlouhodobým nucením do něčeho, co dítěti bere sebevědomí. Syn přitom neodmítá všechny aktivity. Naopak, když jde o kreslení, dokáže být neuvěřitelně vytrvalý a sám od sebe se snaží zlepšovat. Právě v tom vidím důkaz, že problém není v jeho lenosti nebo nedostatku snahy, ale spíš v tom, že jsme ho možná nasměrovali špatným směrem.
Nechci syna stavět proti jeho otci
Zároveň nechci, aby celá situace vytvořila mezi synem a manželem ještě větší napětí. Vím, že manžel to pravděpodobně myslí dobře a chce pro syna to nejlepší, jenže jeho představa nejlepšího života se začíná lišit od toho, co skutečně potřebuje naše dítě. Nechci synovi říkat, že má pravdu on a táta se mýlí, protože by se tím mohl dostat do ještě těžší pozice. Snažím se proto manželovi vysvětlovat, že podporovat synův talent neznamená rozmazlovat ho ani mu dovolit vzdát všechno, co je trochu náročné. Naopak si myslím, že bychom měli hledat činnost, ve které může zažít radost z vlastního pokroku. Pokud mu kreslení dává pocit úspěchu, možná právě tam může získat sebevědomí, které na fotbalovém hřišti postupně ztrácí.
Přemýšlím, co je pro něj opravdu důležité
Čím déle nad tím přemýšlím, tím víc si říkám, že bychom měli přestat řešit, jaké dítě bychom ze syna chtěli mít, a začít se dívat na to, jaké dítě skutečně máme. Možná z něj nikdy nebude fotbalista a není na tom vůbec nic špatného. Stejně tak není jisté, že se jednou bude živit kreslením. Teď je ale dítětem, které něco baví, v něčem je šikovné a potřebuje především podporu. Chtěla bych, aby měl možnost chodit na výtvarný kroužek, zkusit třeba malování nebo jiné kreativní aktivity a zároveň si sám rozhodnout, jestli chce ve fotbale pokračovat. Nechci mu odstranit všechny překážky z cesty, ale nechci mu ani vytvořit překážku tam, kde by mohl najít něco, v čem opravdu vynikne.
Nechci, aby si jednou myslel, že nebyl dost dobrý
Největší strach mám z toho, aby si jednou syn neodnesl pocit, že jeho vlastní zájmy nebyly dost důležité. Dětství podle mě není soutěž, ve které musí dítě splnit představy rodičů, aby si zasloužilo pochvalu. Chci, aby se naučil pracovat na věcech, které jsou těžké, ale zároveň aby věděl, že jeho talent, tvořivost a vlastní zájmy mají hodnotu. S manželem se proto snažím najít cestu, která nebude znamenat ani okamžité ukončení fotbalu, ani další roky nucení. Možná by stačilo dát synovi možnost vyzkoušet něco, co si sám vybral, a sledovat, kde bude skutečně spokojený. Pro mě totiž není nejdůležitější, jestli jednou nastoupí na fotbalové hřiště před plným stadionem. Mnohem důležitější je, aby vyrůstal s pocitem, že může být sám sebou.
Měl by podle vás syn pokračovat ve fotbale, nebo má dostat šanci rozvíjet svůj talent na kreslení?
👇 Napište do komentářů svůj pohled a sdílejte článek – možná tím otevřete důležité téma i pro ostatní.
Přečtěte si také:
