Článek
Synovec odešel od rodiny a začal bydlet u mojí matky
Nikdy jsem si nemyslela, že budu řešit situaci, kdy se budu muset zastávat vlastní matky před dospělým synovcem, ale poslední měsíce mám stále větší pocit, že už nejde jen o rodinnou neshodu. Syn mojí sestry odešel od své rodiny a místo toho, aby se pokusil postavit na vlastní nohy, přestěhoval se k mojí matce. Na první pohled by se mohlo zdát, že babička vnukovi pomohla v těžké životní situaci, což bych sama dokázala pochopit, jenže problém je v tom, že pomoc se postupně změnila v něco, co začíná připomínat samozřejmost. Moje matka je už starší, pobírá důchod a přesto stále pracuje, protože potřebuje peníze na běžné výdaje. Vedle toho nyní prakticky živí ještě dospělého vnuka, který podle mého názoru nedělá dost pro to, aby si zajistil vlastní bydlení a normální život.
Moje matka si nemůže dovolit přestat pracovat
Nejvíce mě na celé situaci trápí právě moje matka. Kdyby byla mladší a měla dostatek peněz, možná bych se na věc dívala jinak, ale ona už má věk, kdy by si podle mě měla užívat klidnější období života. Místo toho chodí stále do práce, aby měla na jídlo, energie, bydlení a další běžné výdaje. Když k tomu připočtu náklady spojené s dospělým vnukem, připadá mi to čím dál smutnější. Synovec u ní bydlí, jí její jídlo, používá její domácnost a využívá všechno, co mu poskytuje, ale peníze na bydlení ani na stravu jí pravidelně nedává. Nechci tvrdit, že člověk v těžké situaci nemá právo požádat rodinu o pomoc, protože rodina by si podle mě měla umět pomoci, ale pomoc by podle mě měla mít nějaké hranice a hlavně by měla vést k tomu, aby se člověk dokázal postupně osamostatnit.
Nechápu, proč se nesnaží víc pracovat
Největší otázkou pro mě zůstává, proč synovec nepracuje více, když ví, že jeho babička kvůli penězům stále chodí do zaměstnání. Nečekám, že by měl najednou vydělávat velké částky nebo že by okamžitě vyřešil celý svůj život, ale připadá mi naprosto přirozené, že by měl alespoň přispívat na domácnost, ve které žije. Podle toho, co vidím, však jeho pracovní aktivita není taková, aby si mohl dovolit vlastní bydlení, a zároveň nepovažuje za nutné přispívat své babičce. To ve mně vyvolává pocit nespravedlnosti, protože moje matka se celý život starala o rodinu a nyní, kdy by potřebovala spíše podporu ona, se ocitá v situaci, kdy podporuje dalšího dospělého člověka. Často přemýšlím, jestli si vůbec uvědomuje, kolik ji to stojí peněz, energie a především času.
Možná ho moje matka omlouvá až příliš
Zároveň vím, že část problému může být také v mojí matce. Je možné, že mu jednoduše nedokáže říct ne, protože ho má ráda a nechce, aby skončil bez střechy nad hlavou. Jako babička možná cítí povinnost mu pomoci a přesvědčuje sama sebe, že jde jen o dočasnou situaci. Jenže dočasné řešení může snadno trvat měsíce nebo roky, pokud člověk nemá důvod něco měnit. Když má někdo zdarma střechu nad hlavou, jídlo a zázemí, může být velmi snadné odkládat rozhodnutí o vlastní budoucnosti. Právě proto se bojím, že moje matka svou dobrotou synovci vlastně neusnadňuje život, ale naopak mu umožňuje, aby nemusel řešit problémy, které by už dávno řešit měl.
Nechci se hádat se sestrou
Celá situace je pro mě ještě složitější proto, že jde o syna mojí sestry. Nechci překračovat hranice a nechci se stavět do role člověka, který bude rozhodovat o jejich rodinných problémech. Zároveň ale nemůžu úplně mlčet, když vidím, že moje matka pracuje i v důchodu a část jejích peněz mizí na potřeby dospělého vnuka. Se sestrou se kvůli tomu nechci pohádat, protože by se celá situace mohla ještě více vyhrotit. Mám ale pocit, že někdo by měl konečně nahlas říct, že pomoc má smysl pouze tehdy, pokud vede k nějakému posunu. Pokud se z ní stane pohodlný způsob života na účet člověka, který už sám nemá tolik sil, potom podle mě přestává být pomocí a stává se spíše využíváním jeho ochoty.
Nechci, aby moje matka jednou litovala své dobroty
Nejvíce ze všeho si přeji, aby moje matka nemusela jednoho dne zjistit, že kvůli své dobrotě zanedbávala vlastní potřeby. Myslím si, že synovec by měl mít možnost u ní nějakou dobu bydlet, pokud se skutečně snaží svou situaci vyřešit, ale zároveň by měl převzít odpovědnost za svůj život. Přispívat na jídlo a bydlení mi připadá jako naprostý základ, zvlášť pokud už člověk není dítě a má možnost pracovat. Nejde mi o to, aby ho někdo vyhodil na ulici nebo aby mu rodina odmítla pomoci. Spíše bych chtěla, aby se nastavila jasná pravidla, podle kterých bude možné poznat, že se opravdu snaží. Možná by stačilo, kdyby pravidelně přispíval, hledal lepší práci a měl konkrétní plán, kdy se odstěhuje. Jenže dokud mu všechno prochází, nemá podle mě příliš velký důvod něco měnit.
Kde končí rodinná pomoc a začíná využívání
Často si říkám, že rodina by měla držet při sobě, jenže držet při sobě podle mě neznamená dovolit jednomu člověku, aby všechno přenechal na druhých. Moje matka už není mladá a její čas i síly mají podle mě mnohem větší hodnotu než to, aby dál živila dospělého člověka, který by měl postupně převzít odpovědnost sám za sebe. Nechci být ta, která bude rozhodovat za ostatní, ale zároveň nechci jednou stát vedle své matky a poslouchat, že už nemá dost peněz nebo sil, protože se příliš dlouho snažila zachraňovat někoho jiného. Proto si stále kladu otázku, jestli je správné respektovat její rozhodnutí pomáhat, nebo bych měla jako dcera zasáhnout a otevřeně říct, že podle mě už situace zašla příliš daleko.
Myslíte si, že by měl dospělý synovec začít babičce pravidelně přispívat na bydlení a jídlo, nebo má rodina respektovat její rozhodnutí, že ho bude dál podporovat?
👇 Napište do komentářů svůj pohled a sdílejte článek – možná tím otevřete důležité téma i pro ostatní.
Přečtěte si také:
