Článek
Nevěřila jsem na příběhy, ve kterých se někdo zamiluje do člověka, který ho má uzdravit. Přišlo mi to jako klišé, jako když se topící zamiluje do ruky, která ho tahá z vody. A přesto tady sedím, o několik let starší a přiznávám si, že to, co se tehdy stalo, bylo skutečné. Poprvé jsem ho viděla v ordinaci s bílými stěnami, které páchly dezinfekcí a potlačovanými emocemi. Měla jsem tehdy oči nateklé od pláče a srdce zpřelámané jako kosti po autonehodě. Vešel tak klidně, posadil se naproti mně a pronesl mé jméno tak, jako by ho už dávno znal.
Nezamilovala jsem se do něj hned. Byla jsem žena, která už znala bolest i zklamání a znovu se učila věřit sama sobě. Začala jsem se těšit na pondělky. Na jeho hlas, na způsob, jakým si sundával brýle, když mě chtěl vážně slyšet a jak se někdy na vteřinu zamyslel, než něco řekl. Vše co říkal mělo váhu a dávalo smysl. A právě tahle jeho pečlivost, to neokázalé soustředění, mě pohlcovalo víc než jakákoli slova. Nikdy jsem ho neoslovila jinak než „pane doktore“, nikdy jsem se ho nedotkla, i když moje prsty občas toužily položit se třeba jen na jeho zápěstí, jen na okamžik. Přemýšlela jsem o něm večer při usínání, jaký by byl, kdyby nebyl terapeutem. On byl profesionální, vždy laskavý a ochotný, ale nikdy překračující hranice. A možná právě to mě ničilo nejvíc, ta jeho dokonalá hranice mezi blízkostí a nedosažitelností.
Věděla jsem, že kdybych mu cokoli řekla, musel by mě přestat léčit. A já jsem se nedokázala vzdát ani jeho ticha, ani jeho pohledu. Těch 50 minut týdně, kdy jsem mohla být někým, kdo je viděn. Tak jsem roky mlčela. Slova, která jsem nikdy nevyslovila, a city, které jsem pohřbila mezi stránkami svých deníků. Jediný prostor, kde jsem si mohla dovolit milovat ho naplno, byla moje hlava a možná i srdce.
A pak jednoho dne řekl, že končí a odchází z města. Usmál se, jako vždy a s tou svojí jemnou důstojností a podal mi ruku. Ten dotyk byl vřelý a pevný, že jsem po něm zůstala sedět s otevřenou dlaní, jako by mi právě vypadla z ruky poslední naděje. Naděje na lásku, která nikdy neměla šanci.
