Článek
Po nějaké době od rozchodu jsem se rozhodla nainstalovat seznamovací aplikaci a začít se seznamovat. Byla jsem k tomuto druhu seznámení skeptická, ale odhodlaná jít do toho naplno. David byl po záplavě zoufalců příjemná změna. Na profilu měl fotku s knížkou, smál se mým vtipům a psal s diakritikou. Na dnešní seznamovací poměry to vypadalo velmi nadějně. Říkal, že má rád literaturu, umění a ticho, řekla jsem si asi introvert s duší básníka, následně jsem zjistila, že jsem si to trochu chybně vyložila.
Po pár dnech psaní jsme si domluvili rande v kavárně. Přišla jsem do kavárny, David seděl už u stolu, vypadal jako mýval, co by se právě probudil po víkendovém maratonu hraní počítačových her. Na sobě měl tepláky a tričko s nápisem „Pivo dělá hezká těla“. Sedla jsem si a snažila jsem se tomu dát šanci, snad má jen zvláštní smysl pro humor.
Po deseti minutách ticha se mě zeptal, jestli mám ráda klobásy. Poté vytáhl z batohu vakuově balenou uzeninu a začal mi o ní s vážnou tváří vyprávět, jako by to bylo Château Margaux ročník 1996. Říkala jsem si, že to musí být performance nebo skrytá kamera. Nebyla, jen jsem měla rande s klobásovým someliérem. Po půl hodině, která trvala jak tři životy, jsem řekla, že musím jít. Na autobus, na poštu, do jiné galaxie.
A co bylo nejhorší? Když mi večer napsal, že to bylo fajn a kdy se uvidíme příště.
