Článek
Když dcera odchází, zůstává po ní ticho
Nikdy jsem si nedokázala představit, že přijde den, kdy budu muset svou dceru odevzdat jejímu otci a potom celý týden čekat, než se ke mně vrátí. Od chvíle, kdy jsem ji porodila, jsem byla zvyklá být tu pro ni každý den, starat se o ni, řešit její radosti i trápení a večer ji ukládat ke spánku. Najednou je tu střídavá péče a s ní týden, kdy její pokoj zůstává prázdný a doma je nezvyklé ticho. Nejtěžší jsou pro mě první hodiny po jejím odchodu. Ještě chvíli mám pocit, že ji slyším, automaticky se podívám do jejího pokoje a potom si uvědomím, že tam tento týden nebude.
Vím, že její táta je pro ni důležitý
Nikdy bych nechtěla, aby moje bolest znamenala, že dcera nebude mít možnost být se svým otcem. Má ji rád, stará se o ni a já vím, že ho potřebuje stejně jako mě, i když každé dítě může mít s každým rodičem trochu jiný vztah. Nechci jí jednou vytvořit pocit, že si musí mezi námi vybrat, protože by to pro ni bylo mnohem horší než pro mě. Právě proto se snažím svou vlastní bolest držet stranou, i když někdy není vůbec malá. Když mi dcera odchází, přeji jí, aby si svůj týden s tátou užila a měla se dobře. Zároveň ale někde uvnitř bojuji s pocitem, že mi utíká část jejího dětství, kterou už nikdy nedostanu zpátky. Vím, že ji neztrácím, jen s ní najednou nemohu sdílet každý obyčejný den.
První dny jsou pro mě nejtěžší
Když dcera odejde, mám najednou spoustu volného času, který jsem dříve vůbec neměla. Zpočátku jsem nevěděla, co s ním dělat, protože můj každodenní režim byl dlouhé roky přizpůsobený hlavně jí. Najednou nemusím připravovat večeři, řešit školní povinnosti, chystat věci na další den ani přemýšlet, co podnikneme o víkendu. Člověk by si mohl říct, že je to přece příležitost odpočinout si, jenže když vám chybí někdo, koho milujete nejvíc na světě, volný čas nemusí být automaticky příjemný. Právě první večery bývají nejhorší, protože mám více prostoru přemýšlet a v hlavě se mi vracejí společné chvíle. Musela jsem se proto naučit vědomě hledat věci, které mě zaměstnají a zároveň mi pomohou cítit, že můj život pokračuje také mimo mateřství.
Začala jsem cvičit a hledat sama sebe
Postupně jsem si vytvořila vlastní program na týdny, kdy dcera není se mnou. Začala jsem pravidelně cvičit, protože jsem potřebovala nejen zaměstnat hlavu, ale také udělat něco pro sebe. Pohyb mi překvapivě pomohl mnohem víc, než jsem čekala. Po cvičení jsem unavená jiným způsobem a často mám pocit, že se mi v hlavě trochu uklidní všechno, co mě během dne trápilo. Přidala jsem také nové koníčky a začala se věnovat věcem, na které jsem dříve neměla čas. Neznamená to, že bych se chtěla od mateřství osvobodit nebo že bych byla ráda, když dcera není doma. Spíš se učím, že být dobrou mámou neznamená přestat existovat jako žena, která má vlastní zájmy, sny a potřeby.
Poznala jsem nové lidi a začala více žít
Velkou změnou pro mě byli také noví přátelé. Dříve jsem se pohybovala především mezi lidmi, kteří měli děti, a většina našich rozhovorů se přirozeně točila kolem rodiny. Teď jsem začala poznávat lidi i prostřednictvím svých nových aktivit a zjistila jsem, že mě baví poslouchat jejich příběhy, chodit mezi lidi a dělat věci, které se netýkají pouze mateřství. Někdy se dokonce přistihnu, že se směji a na několik hodin úplně zapomenu na to, že je dcera u otce. Pak mě ale může přepadnout výčitka, jestli je vůbec v pořádku, že se dokážu bavit, když mi chybí. Učím se však chápat, že radost z vlastního života není zradou dítěte. Dcera nepotřebuje smutnou maminku, která celý týden jen čeká, až se vrátí, ale ženu, která dokáže být spokojená a zároveň ji hluboce miluje.
Návrat dcery je vždycky malý svátek
Když se týden chýlí ke konci a vím, že se dcera brzy vrátí, začínám se těšit na všechny ty obyčejné věci, které mi během její nepřítomnosti chyběly. Těším se na její vyprávění, společné jídlo, smích i na to, že se zase bude po bytě ozývat její hlas. Někdy si uvědomuji, že právě díky střídavé péči dokážu tyto chvíle prožívat intenzivněji. Každý den s ní už neberu jako samozřejmost, protože vím, že přijde chvíle, kdy zase na několik dní odejde. Přesto bych lhala, kdybych tvrdila, že jsem si na to úplně zvykla. Myslím, že jako máma budu vždycky cítit prázdno, když moje dítě není se mnou. Jen se snažím, aby to prázdno neurčovalo celý můj život.
Učím se pustit ji a přitom ji nepřestat milovat
Střídavá péče mě naučila jednu těžkou věc. Láska někdy znamená také přijmout, že dítě potřebuje oba rodiče, i když to pro jednoho z nich může být bolestivé. Vím, že moje dcera potřebuje svého tátu a že je pro ni důležité mít s ním vlastní vztah. Stejně tak ale vím, že jsem její máma a moje místo v jejím životě tím nezmizí jen proto, že ji několik dní nevidím. Týden bez ní pro mě stále není jednoduchý, ale už se nesnažím celý ten čas jen přežít. Cvičím, věnuji se svým koníčkům, potkávám nové přátele a hledám samu sebe i mimo roli matky. A možná právě díky tomu budu jednou schopná dát dceři ještě víc, protože jí ukážu, že láska neznamená držet druhého člověka pořád u sebe, ale umět mu důvěřovat a zároveň neztratit vlastní život.
Jak podle vás zvládají maminky týden bez dítěte ve střídavé péči a co jim může nejvíce pomoci?
👇 Napište do komentářů svůj pohled a sdílejte článek – možná tím otevřete důležité téma i pro ostatní.
Přečtěte si také:
