Článek
Dvě děti byly naším společným snem
Když jsme měli první dítě, byla jsem šťastná, i když jsem zároveň rychle pochopila, že mateřství je mnohem náročnější, než jsem si předtím představovala. Druhé dítě jsme plánovali s vědomím, že to bude ještě větší zápřah, ale chtěli jsme, aby naše první dítě mělo sourozence. Dnes máme dvě malé děti a já je opravdu miluji. Jenže naše domácnost je prakticky neustále v pohybu. Ráno vstávám dřív než ostatní, připravuji snídani, oblékám děti, řeším školku, práci, nákupy, vaření, úklid a večer se snažím ještě chvíli věnovat sama sobě, což se mi většinou nepodaří. Když konečně děti usnou, mám někdy pocit, že už nemám sílu ani normálně přemýšlet. Právě proto mě manželovo přání mít další dítě zaskočilo mnohem víc, než čekal.
On vidí další miminko, já další roky bez odpočinku
Manžel děti miluje a nechci mu upírat právo toužit po velké rodině. Když mluví o třetím dítěti, vidí především miminko, společné chvíle a jednou tři sourozence, kteří budou vyrůstat spolu. Já ale při té představě okamžitě myslím na něco jiného. Vidím další těhotenství, porod, probdělé noci, kojení nebo krmení, nemocné děti, kočár, plné ruce a další roky, kdy bude moje vlastní potřeba odpočinku až někde na posledním místě. Možná to zní sobecky, ale právě teď se cítím tak unavená, že si nedokážu představit, že bych začínala úplně od začátku. Mám pocit, že teprve pomalu získávám zpátky kousek svého života a začínám se smiřovat s tím, že děti postupně potřebují méně mojí nepřetržité péče.
Nejvíc mě děsí, že už teď jedu na hranici svých sil
Nechci ze sebe dělat oběť. Vím, že máme spoustu krásných dní a že jsou chvíle, kdy se na děti dívám a říkám si, jaké mám štěstí. Jenže láska automaticky neznamená, že člověk není unavený. Některé dny jsem večer tak vyčerpaná, že bych nejraději jen zalezla pod peřinu a celý svět na chvíli vypnula. Když jedno dítě onemocní, druhé začne mít problém ve školce a do toho se objeví pracovní povinnosti, mám pocit, že všechno držím silou vůle. A právě v takové chvíli si nedokážu představit, že bychom přidali dalšího člena rodiny. Manžel možná vidí, že domácnost nějak funguje, ale já vím, kolik energie mě to stojí. To, že zvládám každý den vstát a udělat všechno potřebné, ještě neznamená, že mám další sílu k dispozici.
Nejde jen o to, kdo bude vstávat k miminku
Když jsme o třetím dítěti začali mluvit, snažila jsem se manželovi vysvětlit, že nejde jen o několik měsíců po porodu. Pro mě by to znamenalo několik dalších let života, který by se musel znovu přizpůsobit potřebám malého dítěte. Samozřejmě mi manžel říká, že by mi pomáhal a že tentokrát bychom si všechno lépe rozdělili. Jenže právě tady mám určitou obavu. Některé věci totiž člověk nedokáže jednoduše rozdělit napůl. Když dítě potřebuje matku, často je to právě ona, kdo musí vstát, řešit lékaře, školku nebo každodenní drobnosti. Nechci se předem hádat o něco, co se ještě nestalo, ale potřebuji mít jistotu, že moje obavy bere vážně. Nestačí mi slyšet, že to nějak zvládneme. Potřebuji vědět, jak by náš život skutečně vypadal.
Bojím se, že další dítě změní i náš vztah
Další věc, kterou si nechci přiznat nahlas, je strach o naše manželství. Už teď jsme někdy tak unavení, že spolu večer sotva stačíme prohodit pár vět. Když se narodí další dítě, je pravděpodobné, že společného času bude ještě méně. Nechci, aby se z nás stali jen dva lidé, kteří se střídají u dětí, řeší domácnost a večer vyčerpaně usnou. Potřebuji mít vedle sebe také partnera, ne jen spolupracovníka na provozu rodiny. Přitom si uvědomuji, že děti rychle rostou a náročné období jednou skončí. Jen nevím, jestli dokážu několik dalších let čekat na chvíli, kdy se konečně trochu nadechnu. Někdy mám dokonce výčitky, že vůbec uvažuji o vlastním pohodlí, když manžel po dalším dítěti tolik touží.
Nechci říct ano jen kvůli jeho přání
Myslím, že právě tady je pro mě největší problém. Dítě je rozhodnutí, které podle mě nejde udělat tak, že jeden z partnerů ustoupí, aby měl druhý radost. Kdybych souhlasila jen proto, že nechci manžela zklamat, mohla bych později cítit obrovskou křivdu. Pokud bych naopak rozhodnutí úplně odmítla bez skutečného rozhovoru, mohl by mít pocit, že jeho přání a představy o rodině pro mě nic neznamenají. Potřebujeme proto mluvit nejen o tom, jestli chceme třetí dítě, ale také proč ho chceme a co by jeho příchod znamenal pro naši současnou rodinu. Já potřebuji vědět, že neztratím sama sebe, manžel potřebuje vědět, že jeho touhu neodmítám jen proto, že nechci žádnou další zátěž. A především musíme myslet na dvě děti, které už máme, protože i jejich potřeby by se po narození dalšího sourozence změnily.
Možná je v pořádku říct, že už nemůžu
Dlouho jsem měla pocit, že dobrá máma by měla zvládnout všechno a ještě být za další dítě vděčná. Dnes už si tím nejsem jistá. Myslím, že je možné své děti hluboce milovat a zároveň vědět, že člověk už nemá kapacitu na další. Nechci své rozhodnutí dělat ze strachu, ale ani z pocitu povinnosti vůči manželovi. Potřebuji si přiznat, co skutečně chci já, protože těhotenství, porod a každodenní péče by se netýkaly jen jeho přání. Zatím nevím, jestli jednou dokážu říct ano, nebo jestli pro mě budou dvě děti konečným počtem. Vím ale, že potřebuji, aby moje vyčerpání nebylo bráno jako maličkost, která se časem nějak vyřeší. Možná totiž nejde o to, jestli bych třetí dítě technicky zvládla. Jako matka bych ho pravděpodobně zvládla stejně jako všechno ostatní. Otázkou je, jestli bych přitom dokázala zůstat šťastná a sama sebou.
Co si myslíte vy? Měla by žena ustoupit a mít třetí dítě, pokud po něm manžel velmi touží, nebo je její vyčerpání dostatečný důvod říct, že dvě děti jsou pro ni konečná?
👇 Napište do komentářů svůj pohled a sdílejte článek – možná tím otevřete důležité téma i pro ostatní.
Přečtěte si také:
