O strachu a zákazech

Zákaz sociálních sítí pro děti. Plošný zákaz mobilů ve školách. Zákaz prodeje kratomu. Zákaz adopcí dětí stejnopohlavními páry.

Podobné výroky slýcháme v poslední době běžně. Liší se tématem, ale všechny spojuje slovo „zákaz“. Proč se ve veřejném prostoru stále častěji objevuje snaha regulovat, omezovat a zakazovat – často s dobrým úmyslem, ale s nedomyšlenými důsledky?
Tvrdím, že odpovědí je strach.

Strach je přirozeným a užitečným nástrojem evoluce. Proto jsme jako druh přežili.
Dnes však čelíme stále rychleji se měnícímu světu a tento původně funkční obranný mechanismus se stále častěji dostává do střetu s kulturně a technologicky se vyvíjejícím prostředím, na které není plně adaptován.

„Zelená smrt. Kratom ovládl české školy.“ „Sociální sítě přebírají kontrolu nad našimi dětmi.“

Co když nad tím ztratíme dohled? Co když už to nedokážeme ovlivnit? Co když se z fenoménů, kterým dnes sotva rozumíme, stanou problémy, které už nepůjde vrátit zpět?

Tyto otázky mají společný základ – strach ze ztráty kontroly, strach o budoucnost, strach o děti, strach z důsledků, jež neumíme plně předvídat. Je v pořádku, dokonce nezbytné, si je klást. S příchodem nových problémů musíme nutně hledat způsoby, jak se na ně adaptovat. Problém nastává ve chvíli, kdy se místo hledání porozumění necháme strachem ovládnout a začneme hledat prostou úlevu. Na jednu stranu je to pochopitelné – strach je nepříjemný stav, a proto automaticky hledáme nejrychlejší způsob, jak se ho zbavit. Jenže právě v momentech strachu jsme nejvíce náchylní propadnout jednoduchým řešením. A v současnosti vidíme, že sotva je otázka vyřčena, přijde návrh „to prostě zakázat“.

To, zda zákazy fungují, ponechám prozatím stranou; ať už zákaz problém vyřeší, nebo ne, odstraní pocit bezmoci. A to nám stačí.

Často ani nemáme čas vidět samotný problém v celé jeho komplexitě – protože zákaz přichází dřív, než si vůbec stihneme udělat názor. Strach je navíc obzvlášť silná emoce, umístěná v nejstarších částech našeho mozku. Silné emoce ovlivňují naši schopnost kriticky myslet. I racionálně založení lidé jim podléhají; často si ani neuvědomujeme, do jaké míry naše rozhodování formují.

V této chvíli si dovolím připomenout myšlenku, kterou formuloval Frédéric Bastiat už v první polovině 19. století: rozdíl mezi tím, co je vidět, a tím, co vidět není. U zákazu vidíme okamžitý efekt. Skryté však zůstávají dlouhodobé důsledky, které nejsou na první pohled patrné a které často celou situaci ještě zhorší.

Příkladem budiž prohibice ve Spojených státech ve dvacátých letech minulého století. Ihned po zavedení zákazu klesla spotřeba alkoholu – to je to, co je vidět. Postupem času, s rozvojem černého trhu, však spotřeba začala opět růst a postupně se blížila hodnotám před prohibicí. Zároveň se proměnil způsob konzumace: výrazně stoupl podíl silnějších destilátů, neboť bylo jednodušší je skladovat i pašovat. Navíc z menšího objemu bylo možné se opít stejně dobře jako z většího množství třeba piva, na jehož úschovu bylo potřeba velkých sudů. To je to, co vidět není.

Právě tak funguje vztah mezi strachem a zákazem. Ve chvíli, kdy se bojíme, prahneme po rychlém a stabilním řešení, které nám systém nabízí. Vidíme problém a vidíme zákaz. Nevidíme to, co nám zůstává skryté – ať už negativní důsledky těchto zákazů, nebo možné motivace politiků, které za nimi mohou stát.

Zákazem přesouváme odpovědnost z jednotlivce na systém. Zdálo by se, že tím dosáhneme větší kontroly. Ve skutečnosti však ztrácíme vlastní autonomii a odpovědnost za naše životy. Spolu s tím vzniká pocit falešného bezpečí; i když samotný problém přetrvá, není již naší starostí, nýbrž starostí systému. Pokud systém selže, nezbývá nám než jej zpětně kritizovat.

S každým dalším zákazem odevzdáváme část své svobody do rukou státu a přitom si na tento proces navykáme, zatímco alternativy se zdají být čím dál více vzdálené realitě. Zásah systému se stává naučenou reakcí na pocit strachu.

V předchozích odstavcích jsem popisoval, jak nás strach vede k tomu, abychom se dožadovali řešení od systému; strach politiků naopak vede systém k nabízení řešení nám.

Samotní politici nejsou pouze pasivními aktéry reagujícími na veřejné nálady. I oni jednají na základě vlastních obav – bojí se ztráty podpory, ztráty voličů, oslabení pozice v rámci politické soutěže, případně kritiky, která se může rychle přetavit v reálnou politickou škodu.

Nejde o otázku, zda je něco potřeba řešit, ale jaká bude reakce, pokud nezasáhneme.

Z tohoto pohledu se zákaz nebo restrikce stávají strategií politického přežití. Nejde tolik o konsenzus ohledně nutnosti zásahu, ale spíše o snahu minimalizovat budoucí kritiku. Politik se bojí, že bude v příštím volebním období spojován s eskalací nějakého problému, aniž by zasáhl. Nečinnost není pouze neutrální volbou, ale rizikem ztráty podpory.

Populismus prosperuje skrze zákazy; reaguje totiž na viditelné volání po řešení a nabízí jasnou, srozumitelnou odpověď. Mohou samozřejmě existovat i další politické motivace, ať už jde o tlak zájmových skupin či vlastní podnikatelské ambice. I zde bych však jako prvotní příčinu hledal strach – ze ztráty pozice, kontroly, moci a politického vlivu.

Mohlo by se zdát, že strach není v celém tomto procesu až tak podstatný. Vždyť existují i zákazy, které jsou na první pohled motivovány snahou o veřejné dobro – ochranou zdraví, dětí nebo zranitelných skupin.

Je však důležité rozlišovat mezi zákazy, které chrání před přímým narušením práv druhých, a zákazy, jež omezují jednání probíhající na základě oboustranné dohody, dobrovolně a bez zásahu do cizí svobody. Právě zákazy této druhé kategorie jsou však už ze své podstaty zásahem do svobody jednotlivce – i když jsou ospravedlňovány dobrými úmysly.

Najednou je pro nás motivace strachem zřetelnější – i když existují racionální argumenty proti těmto zákazům, impuls k jejich zavedení vychází z našich vlastních obav více než z logického uvažování.

Často vidíme, jak konzervativně založení lidé volají například po omezení stejnopohlavních adopcí či tranzice. Podobně progresivní proudy usilují o omezení činnosti soukromých firem z obav z prohlubující se nerovnosti nebo klimatických změn. Tvrdím, že v obou případech je skutečným původcem těchto postojů strach – mění se to, „co se nám nelíbí“, ale příčina je stejná.

Strach nás vede k hledání řešení v podobě zákazů; ty nás zase, bez ohledu na míru jejich ospravedlnění, obírají o svobodu. Proto tvrdím, že to, co nás o svobodu skutečně připravuje, je strach.

Zajímavé je, že míra podpory zákazů často souvisí i s mírou porozumění danému tématu. Zkušení střelci a držitelé zbrojních průkazů jsou spíše pro rozvolnění regulací. Naopak lidé bez praktických zkušeností se zbraněmi častěji volají po zpřísnění legislativy.

Obdobný vzorec lze pozorovat třeba u programátorů, kteří do určité míry zmírňují obavy kolem nastupujících AI technologií. Zatímco lidé mimo obor často propadají úzkostem, ti, kteří s těmito systémy denně pracují, vidí, jak skutečně fungují – rozumějí jejich limitům a možnostem.

A u drogové problematiky vidíme, jak se pohledy odborníků často rozcházejí s veřejnou (a tudíž i politickou) představou, jež je formována spíše obavami než zkušeností (ostatně své by o tom mohl říci například bývalý národní protidrogový koordinátor Jindřich Vobořil).

Z těchto příkladů vyplývá, že jedním z nejúčinnějších způsobů, jak pracovat se svým strachem, je porozumění. V současnosti asi nejaktuálnější téma – umělá inteligence – je toho dobrým příkladem. Z osobní zkušenosti mohu konstatovat, že teprve když jsem této problematice porozuměl, jsem původní strach alespoň částečně oslabil.

Proto se snažme nejprve tématům porozumět a až poté uvažovat o zákazech. Není to jednoduché a často to od nás vyžaduje vystoupit z komfortní zóny, ale jedině tak máme šanci strach zpracovat už v jeho zárodku, dříve, než se necháme obrat o další kousek svobody.