Článek
Napřed jsem nemohla dýchat. Doslova. Nebyla jsem šťastná, ale tohle mě zlomilo. Plakala jsem ráno, při vaření, v práci, když jsem spala. Fakt. Plakala jsem v práci. Po třech dnech jsem se rozhodla, že zkusíme poradnu. Sedli jsme si v jídelně a klidně jsem se o tom začala zmiňovat. Podíval se na mě jako na vraha, nenávist by se dala přehazovat vidlemi. Řekl mi něco tak strašného, že v tu chvíli jsem věděla, že už nikdy mi nebude připadat jako kamarád, parťák, rovný člověk. Najednou jsem věděla, že mi bude lépe. Ne hned, ale bude. Co mi řekl, to možná někdy jindy…
Začala jsem řešit bydlení pro děti a mě, jak těžké to bylo, to taky jindy. Každopádně jsem ho vyplatila, vzala si obří hypotéku a rozhodla jsem se být už pořád sama, aby se už nikdy nikdo tak toxický nepřiblížil k mým dětem. Slíbil, ze svůj neskutečný nepořádek vystěhuje do 20.12. Jelikož málokdy dodržel slovo a ráno se nic nedělo, fakt jsem se naštvala. Fakt. Šla jsem do garáže, kde měl zbytek svých věcí, a co jsem unesla, to jsem vyhazela před ni. Ne vynesla, vyházela. Ten vztek a bezmoc a všechno muselo ven. S každou věcí se mi ulevovalo. Vypadalo to tu jak na skládce. Styděla jsem se. Ale byl to jediný způsob, jak už nenarážet na jeho chaos. Potřebovala jsem klid a pořádek. Napsala jsem mu, že po té sobotě na něj zavolám policajty, když mi vleze na pozemek. Usoudila jsem, že je to jediný způsob, jak ho donutit, abych už na něj nenarážela na každém kroku. Na jeho věci. Byla jsem hysterická a odporná.
Ten večer jsem si uvědomila, že ho nechci nechat mě úplně zlomit. Že přece kvůli tomu, co mi řekl, si nenechám zkazit zbytek života. Zaregistrovala jsem se na seznamce, skoro nic jsem o sobě nenapsala. Dala jsem tam jen jednu fotku. Připadala jsem si jako kráva na trhu, nicméně jsem aspoň nebrečela a zaměstnala hlavu.
Nepamatuji si, jestli napsal hned ten první, nebo druhý den. Ale napsal. Perfektní palindrom. Dobrý člověk. Najednou jsem měla zpátky svůj úsměv. Jsou to dva měsíce a úsměv mám pořád, kdykoliv si na něj vzpomenu. Ale nejsme spolu. Myslím na něj hned po probuzení, teď, budu na něj myslet za hodinu a za rok a kdykoliv, kdy si uvědomím, že byl aspoň chvilku v mém živote. Je mi skoro 50 a zamilovala jsem se jako malá holka. Ne hned. Zkusím tady přijít na to, kdy to přišlo. Nedostali jsme se spolu nikam daleko, přesto to bylo to nejkrásnější, co jsem zažila.
Teď je sám, já jsem sama. Dvě ztracené a hodně poraněné duše, co neumí být spolu ani bez sebe. Kdybych sedla do auta, byla by u něj za par desítek minut. Nemůžu psát za něj, ale za sebe ano. Mám psát? Chcete vědět, jak se hledá láska padesátníkům?
