Článek
O překladech filmových názvů existuje diskuze nejen na sociálních sítích, ale i na početných filmových fórech. O názvech knih už tak rozsáhlou debatu nenajdeme, a to přesto, že i tady často vznikají zajímavé, někdy až zavádějící volby.
Obec překladatelů sice každoročně uděluje Anticenu Skřipec za nepovedené překlady zahraničních děl, ta ale hodnotí text jako celek. O samotných názvech se příliš nemluví. Možná je to tím, že většina překladatelů věnuje titulům velkou péči a jejich podobu důkladně promýšlí. Přesto jsem narazila na pár knih, u kterých jsem si říkala, jestli by to nešlo přece jen jinak. Anebo jsem si, čistě z čtenářské zvědavosti zkusila představit, jak bych je přeložila já. Bez ambicí a bez znalostí potřebných k této krásné, zodpovědné profesi.
Překlady, které se vypálí do paměti
U značné části překladů není co řešit (což však automaticky neznamená, že překlad potenciálně nelze zprznit, jak uvidíme dále). The World According to Garp je prostě „Svět podle Garpa“ a představuje klasický popisný název, v tomto případě navíc tak chytlavý, že se stal inspirací pro mnoho variací, zejména ve více či méně úspěšných autobiografiích. Heslové tituly využívá hojně například Jo Nesbø (Zatmění, Království, Policie, Nůž, Levhart, Sněhulák…), kde má být titul úderný, atmosférický a to funguje víceméně napříč jazyky.
Rovněž ale existuje mnoho velmi povedených překladů názvů, které se doslova vypálí do paměti. Vybavuje se mi třeba „Cit slečny Smilly pro sníh“, který přesně vystihuje poetiku i tajemství původního dánského názvu knihy Petera Høega. Podobně klasický román „Vyhoďme ho z kola ven“ Kena Keseyho, citlivě přenáší dětskou říkanku do českého kulturního rámce. Výsledný titul působí lehce groteskně, ale zároveň vážně stejně jako samotný příběh.
„Tahle země není pro starý“, překlad románu Cormaca McCarthyho (No Country for Old Men), je další příklad, kdy jednoduchost a přirozenost překonávají doslovnost. Výstižný a přitom civilní název, který nese přesně tu tíživou melancholii, jakou nese celá kniha. A takových překladů bychom našli stovky, možná tisíce. Nenápadně skvělých, chytlavých, naprosto trefných.
Homo sapiens aneb o dějinách lidstva
V poslední době se mi dostalo do rukou několik knížek, kde jsem trochu zaváhala, zda jejich přeložený název opravdu odráží jejich podstatu. Jeden můj sečtělý kamarád mi doporučil knížku „Lidstvo: dějiny naděje“ napsanou nizozemským historikem Rutgerem Bregmanem. Kniha je přeložená přímo z holandštiny, kde se původně jmenuje De meeste mensen deugen: een nieuwe geschiedenis van de mens (holandštinou nevládnu, ale překladač mi vrátil „Většina lidí je dobrá: nové dějiny člověka“). (Kniha je mimochodem velmi chytlavě napsaná, k čemuž přispěl i český překlad). V angličtině vyšlo jako Humankind: A Hopeful History a v češtině tedy název odráží spíše anglický titul. Například německé vydání více reflektuje původní holandský název: Im Grunde gut. Eine neue Geschichte der Menschheit.
Zajímavé je, že když jsem přemýšlela, jak bych tento název přeložila, pro zvědavé bych se uchýlila ke slovu „Lidskost“, což dle mého pohledu odráží podstatu a hlavní myšlenku tohoto čtivého díla. Zjistila jsem, že pod tímto názvem kniha opravdu vyšla na Slovensku (Ľudskosť: Optimistická história člověka). Zajímavé je, že polský a rumunský překlad vložil do názvu „Homo sapiens“, což má možná evokovat doporučení Juvala Noacha Harariho, autora románu Sapiens na přebalu knihy.
Matně si také vzpomínám na překlad knihy Jareda Diamonda Guns, Germs, and Steel: The Fates of Human Societies, která v češtině vyšla pod názvem „Osudy lidských společností: střelné zbraně, choroboplodné zárodky a ocel v historii“. Odráží spíše tu druhou, odvrácenou stránku lidstva. Technicky je zřejmě vše správně, název je věrný originálu, obsahově přesný a komplexní. Ale člověk si opravdu nemohl být jistý, jestli nekupuje učebnici epidemiologie nebo příručku z vojenské akademie. A přitom by stačilo málo, totiž zachovat původní rytmus a srozumitelnost, třeba jako „Zbraně, nemoci a ocel: Jak se utvářely dějiny lidstva“, což nakonec udělala celá řada překladatelů v jiných jazycích (například němčina, francouzština, italština). Tady se krásně ukazuje, že i dobře míněný překlad může neúmyslně posunout knihu mimo její skutečný rámec a oslovit úplně jinou cílovku, než autor zamýšlel.
Chtění znamená mnoho
Moje mudrování rozběhlo i české vydání knihy Gillian Anderson Want – v českém překladu „Chci“. Jedná se o remake slavné knihy Nancy Friday My Secret Garden: Women's Sexual Fantasies z roku 1973. Anderson posbírala erotické fantazie žen z celého světa, žen s různorodou identitou, sexuální orientací, společenskou situovaností či náboženstvím. Ale právě u této knihy jsem okamžitě pocítila, že by se možná hodilo silnější slovo. Hned to první, co mě napadlo, když jsem knihu vzala do ruky, bylo, že správný název je „Chtíč“. Ano, chápu, že může znít trochu bulvárně. Ale má v sobě tělesnost, hlad, spalující intenzitu, o čemž ta knížka ve své podstatě doopravdy je. Každopádně nejblíže mému vnímání je stejně zřejmě dánský překlad Lyst (dánsky opět bohužel nevládnu, ale pochopila jsem z překladu, že je nejblíže zhmotnění touhy, choutek a chtění). Podobně by bylo možné pracovat s variací na touhu, například „Toužím“, což se podařilo v portugalském a maďarském vydání. Neznamená to ale, že by překlad titulu „Chci“ byl špatně a určitě má svoji údernost, a možná vyjadřuje mnohoznačnost našich tužeb.
Thrillery, co se ztratily v překladu
Otázkou spojenou s překlady je, zda není lepší číst některé tituly v originále, pokud tedy disponujeme odpovídající jazykovou znalostí. Ačkoliv se ráda začtu do českých překladů, v některých případech preferuji jednoznačně originální znění. Příkladem jsou například thrillery Jamese Pattersona, jednoho z nejčtenějších (a nejprodávanějších) autorů příběhů s detektivní zápletkou všech dob, které jsou obvykle tím, co se v angličtině označuje jako „page-turner“. V českém prostředí bohužel celá produkce selhává, včetně překladů a grafické úpravy, což bylo korunováno zmiňovanou překladatelskou Anticenou Skřipec za překlad románu Pohřešuje se prezident (James Patterson a Bill Clinton, Kalibr 2018).
Systematicky lze označit překlady titulů za hrozivé – proč je například přeložen román Death of the Black Widow jako „Smrt pod kůží“, Never Never jako „Začni se ptát“ nebo Kill Me If You Can jako „Neznámý soupeř“? Název knihy ze známé série Alex Cross Must Die je přeložen jako „Jsi na řadě“, a tak bychom mohli pokračovat dále. Těžko posoudit, zda se jedná o výjimečnou kreativitu překladatele či ignoranci. Nelze celkem nic namítat, pokud se překladatel snaží o příznakový titul, který vystihuje hlavní námět díla, ale v tomto případě již vše vyznívá poněkud bezbřeze. Abych překladateli nekřivdila, názvy jako právě „Pohřešuje se prezident“ nebo „Pohlednice smrti“ (Postcard Killers) lze považovat za celkem povedené.
Možná by stálo za to, aby se o překladech názvů knih mluvilo častěji. A nejen tehdy, když jsou vysloveně špatné. Co si myslíte vy? Narazili jste někdy na překlad, který vás vytrhl z atmosféry knihy, nebo vám naopak přišel geniální?
Zdroje
Krijtová, Olga, Havlíková, Veronika. Pozvání k překladatelské praxi: kapitoly o překládání beletrie. 2., aktualiz. a rozš. vyd. Praha: Apostrof, 2013.
