Loupežníci ze Spessartu

Spessart je nízké pohoří v západní části Střední Evropy. Spessartské pohoří své jméno získalo od datlů (Spesshart ve starších pramenech, dokonce v Nibelungenlied Spechteshart, tedy „les datlů“). Dodnes slouží Datel Černý (Dryocopus martius) jako symbol regionu.

Vnější okraj podél řeky Mohan, zejména na západě, se nazývá Přední Spessart. Vnitřní zalesněné pohoří, tvořené oblými vrcholky a jakoby nakupenými horami,postrádajícími široké horské nížiny, se nazývá Vysoký Spessart. Plošina prohlubující se směrem k řece Kinzig a obci Kahl am Main je zvána Zadní Spessart.

Obyvatelé Spessartu jsou Frankové, kteří se po postupu na východ od Rýna smísili s  původně usazenými Alemany. Další velkou přistěhovaleckou vlnu tvořili Slované, kteří se v šestém století usazovali ve Frankách, čímž vznikla pestrá směsice kmenů, ale bohužel byl vliv Franků tak silný že ostatní byli zcela asimilováni mezi Franky.

Spessart byl vždy řízen zvenčí. Vládlo mu arcibiskupství v Mohuči, biskupství ve Würzburgu a několik dalších hraběcích rodin (např. Hessen-Kasselové, Hanauští, Rieneck-Nostizové, Löwenstein-Wertheimové, Schönbornové, Erbachove atd.). Svobodné říšské město Gelnhausen prošlo nezávislým vývojem. Takováto politická fragmentace Spessartu přetrvávala až do významných územních změn v důsledku válek proti revoluční a posléze napoleonské Francii (1792 až 1813/1815) a následné sekularizace církevních majetků (1803) a mediatizace (1803 až 1806). Což v konečném důsledku bylo jednou z příčin rozvoje banditismu v oblasti.

Kromě zemědělství s nízkými výnosy se region Spessart pyšnil zdroji, jako je dřevo, vodní energie, sůl, rudy a minerály. Tyto faktory tvořily základ pro výrobu dřevěného uhlí, hrnčíře, železné hamry a doly. V roce 1795 koupil Georg Ludwig Rexroth hamr v údolí Elsavy a vyráběl tam železné zboží pro zemědělství a řemesla. Po přestěhování do Lohru se jeho manufaktura vyvinula v globální společnost, která je začleněna do dnešní společnosti Bosch Rexroth AG. Skleněné výrobky a zrcadla ze sklárny Spessart se prodávaly po celé Evropě. V Lohru je tato sklárna v provozu dodnes, výrobky sklářského průmyslu jsou mimo jiné vystaveny v Muzeu Spessartu v Lohru.

Spessart byl protkaný rozmanitými obchodními cestami, z nichž místní vládci získávali celní příjmy. Mnohé kostely a kláštery, hrady a paláce svědčí o dobách prosperity.

Známí povozníci z rodiny Frammersbachů odtud cestovali po celé Evropě. S rozšířením železnice a zlepšením říční plavby od poloviny 19. století však cech povozníků ekonomicky upadal.V průběhu staletí bylo údolí řeky Spessart v různé míře také zalesněno. Vzhledem k produkci soli a s ní spojenému procesu tzv. vaření, tedy odpařování solného lože vypalováním, stejně jako k provozu četných železných bucharů a rozkvětu sklářského průmyslu v 18. a 19. století a s tím spojené vysoké spotřebě dřevěného uhlí, zalesněné plochy extrémně rychle ubývaly. Z tohoto důvodu probíhá od 18. století systematické zalesňování. S úpadkem železářského a sklářského průmyslu na konci 19. století a s poklesem zemědělského využití dolních a středních svahů od poloviny 20. století lesy znovu obsadily velké části údolí řeky Spessart. Jenže s nastupující průmyslovou revolucí, která začala s počátkem 19. století, většina nízkých pohoří ekonomicky zaostala. Vylepšené a levnější dopravní trasy umožnily prodej levnějšího zboží z hlavních center do nejodlehlejších koutů. Region Spessart zchudl. Ještě na začátku 20. století byl Spessart spolu s Rhönem a Bavorským lesem tzv. polévkovými kuchyněmi Bavorska.Triáda lesa, chudoby a lupičů ze Spessartu zůstala v povědomí lidí, ačkoli to představovalo jen krátkou fázi v dobách vzestupů a pádů regionu.

Lupiči ze Spessartu

Pohádky měly v regionu Spessart vždy své místo. To nebylo ani tak zásluhou vášně vypravěčů pro psaní, jako spíše spíše spessartskými farmáři, kteří ve svých vesnicích neznali bohatství, a proto si do svých strohých pokojů vnášeli postavy své fantazie, když byly večery dlouhé a práce v lesích a na polích již nevyžadovala tolik námahy. Ponurý život farmářů se v příbězích proměnil v šťastnou radost z existence.

Napínavé příběhy lupičů, povozníků a pošťáků nebyly smyšlenými vyprávěními, ale skutečnými událostmi, které se často vyprávěly v hospodách a na poštách, často ozdobené zajímavými detaily. Potomci se však o lupičích a jejich (zlo)činech dozvěděli často pouze prostřednictvím románů a pohádkových literárních postav.

„V temných hlubinách lesa, hluboko v jeskyních skrytý…“ Christian August Vulpius, Goethův neprávem zapomenutý švagr, napsal v roce 1798 nejúspěšnější loupežnickou povídku své doby „Rinaldo Rinaldini“. Když se Johannes Bückler (alias Schinderhannes) v roce 1803 setkal v Mohuči s gilotinou, v německých čítárnach vzkvétal radostný loupežnický román. Jehož byl Schiller nevědomým otcem. S jeho Karlem Moorem z hry „Loupežníci“ z roku 1781 nemohl soupeřit žádný lupičský náčelník, který toužil stát se hvězdou. Wilhelm Hauff následoval jeho příklad s pohádkou „Hospoda ve Spessartu“ z roku 1826. Onen „hezký, majestátní muž asi šestatřiceti let“, který krátce po půlnoci vstoupí do osamělého hostince ve Spessartu, aby unesl hraběnku, je okamžitě sympatický. Má slušné vychování, omlouvá se: „Neberte mě jako obyčejného zloděje, či vraha. Jsem nešťastník, donucený do tohoto života nepříznivými okolnostmi.“ Dobře řečeno, člověče, takhle lid miluje své lupiče! Špinavé ruce, ale ušlechtilý duch. Wilhelm Hauff je vynálezcem nejkrásnějšího a nejlepšího náčelníka lupičů: „Našel jsem vskutku podivuhodný les, hostinec jako stvořený k posezení a snění a příběhy mých společníků na cestách byly plné divokých, odvážných chlapíků, kteří mě fascinovali a děsili.“ Když mladý básník v roce 1826 cestoval Spessartem, jeho slavná loupežnická éra byla dávno u konce. Ale díky Hauffovi každé dítě ví že: ,,Spessartský les zlověstný, toť loupežnický les pověstný". I když pravda často bledne před uměním. Skuteční lupiči pravděpodobně neuměli moc číst a ani nevěděli, co to znamená lupičská romance. Žili ubohý život a většinou je potkala ubohá smrt.

Staré silnice, které byly kdysi ve středověku důležitými dopravními trasami, dnes ztrácejí smysl.Ve Spessartu stejně jako v sousední oblasti Odenwaldu, Wetterau, Büdingenského lesa, Vogelsbergu a Rhönu – byl na konci 18. a začátku 19. století obávaným místem pro cestovatele. Ti, kdo cestovali po špatně udržovaných silnicích v kočárech, vozech nebo pěšky, byli hnáni méně touhou po cestování ale spíše ekonomickou či profesní nutností. Například obchodníci z Norimberku nebo Schweinfurtu přiváželi své zboží na jarní a podzimní trhy do Frankfurtu a vraceli se se surovinami a kořením. Tovaryši na cestách hledali nové mistry řemeslníky. Kurýři doručovali depeše na koních. Dostavníky Thurn a Taxis navštěvovaly poštovní stanice. Podomní obchodníci a kupci cestovali venkovem a nabízeli své zboží ve vesnicích. Stručně řečeno, na četných obchodních stezkách a vojenských silnicích a jejich příjezdových a výstupních bodech ve Spessartu panoval hustý provoz: Mezi ně patří Birkenhainská cesta z Hanau do Gemünden, Eselsweg ze Schlüchtern přes Rohrbrunn do Miltenbergu, Kauffahrteistraße z Wirtheimu přes Wiesen do Lohru, Lohrská cesta z Aschaffenburgu přes Rothenbuch do Lohru) a konečně i Stará Poštovní silnice z Norimberku přes Würzburg a Aschaffenburg až do Frankfurtu. Alte Poststraße z Norimberku do Frankfurtu, později nazývaná také Spessarter Chaussee. Pohyb zboží, peněz a bohatých lidí „lesem bez začátku a konce“ přitahoval také řadu podezřelých individuí a „lůzy“. Strach z překročení této krajiny, známé jako nebezpečná, se odráží v legendární modlitbě norimberského obchodníka (kolem roku 1800), která se dodnes často vypráví:„Milý Bože, pomohl jsi mi z lůna, pomůžeš mi i přes Spessart!“

Stará poštovní cesta

Stará poštovní cesta, později nazývaná také Spessart Chaussee, je dodnes zachována v původní podobě a vypráví příběhy poštovních jezdců, podkoních, jízdních poslů a cestujících strážných. Cesta vede srdcem Spessartu a byla nejkratším spojením mezi Frankfurtem a Würzburgem, takže se hodila jako poštovní trasa.Tato poštovní silnice, vedoucí na kdysi obtížné středověké cestě, byla postavena na začátku 17. století.

Jakmile byla silnice víceméně v dobrém stavu, převzali kurýrní službu císařští poštovní jezdci. Byli to stateční muži, kterým nezáleželo na tom, kdo je pronásleduje. Museli se často vypořádat s lotry na silnici, ale nevzdali se. Poštovní trasa z Frankfurtu do Aschaffenburgu a odtud přes Rohrbrunn, a od roku 1790 také přes Hessenthal, dnes součást Mespelbrunnu, kde byla stanice pro výměnu koní, do Würzburgu a Norimberku, zůstala zachována. Silnice v podstatě funguje dodnes.

Birkenhainská silnice

Vede z oblasti Frankfurtu až k rozvodí mezi řekami Kinzig a Kahl, stoupá z Flörsbachu a Lohrhauptenu ke staré celnici „Bayerische Schanz“ a vine se dolů od Hermannskoppe do Gemündenu. Tato cesta se kdysi nazývala „Via exercitalis“; byla to císařská, panská a královská cesta, sloužila jak pánům, tak služebníkům. Kurfiřti z Mohuče a hrabata z Hanau po ní cestovali do svých lovišť. Obchodníci, kteří se zdráhali objet údolí silnicí k Mohanu, se také odvážili, obvykle s doprovodem, po staré obchodní stezce, aby cestovali z Frankfurtu a Hanau do Gemündenu na Mohanu a odtud dále do Würzburgu a Norimberku.

Oslí stezka

V Greifsbergu, nedaleko bavorsko-hessenských hranic, kříží Birkenhainer Straße další slavná stezka Spessartu. Je to Eselsweg (Oslí stezka), stezka bílého zlata. Eselsweg začíná poblíž Schlüchternu v údolí Kinzig a vede do Miltenbergu. Tato stezka se do historie zapsala jako „Via asinina“. Osli, kteří vozili sůl ze soliváren v Orbu do jižních měst kurfiřtství Mohučského, dali této stezce jméno. Stezka prochází obzvláště krásnými lesními oblastmi, obepíná Rothenbuch a Weibersbrunn, kříží silnici Aschaffenburg-Lohr poblíž Echterspfahlu, vine se lesem Rohrbrunn dolů do Schollbrunnu a dosahuje řeky Mohan poblíž Miltenbergu. Stezka vede téměř výhradně hustým listnatým lesem v nadmořské výšce 400 až 500 metrů a táhne se 111 km. Eselsweg neměl velký význam ani jako vojenská, ani jako konvojová trasa. Nechodili po ní žádní vojáci; Leželo mimo trasy obchodníků mířících na frankfurtský veletrh. Ti, kteří mířili na jih z údolí Kinzig, pohoří Vogelsberg nebo pohoří Rhön, dávali přednost jiným, méně nebezpečným a méně izolovaným trasám.

Oslí stezka tak zůstala vyhrazena především pro ty, kteří byli dostatečně odvážní, aby se po opuštěných cestách vydávali. Byli to vozkové od Frammersbachů, kteří přepravovali zboží (zejména sůl a sklářské výrobky) ze severu na jih a uzavírali dohody i s těmi nejodvážnějšími tovaryši. Vozka se netrápil, když se mu do cesty postavila překážka. Jeho ruka neváhala použí bič či pistoli. Lupiči a všechna ostatní chátra, která považovala cestu za otevřenou krajinu, to věděli. Lidé se tu zdráhali přijmout „Haudereny“ (jezdce) jak se povozníkům říkalo, neboť jejich přítomnost lákala nejrůznější existence k návštěvě domu a nechávali je na cestě. Právě jim vděčí Oslí stezka za své legendy a tu trochu slávy, která přetrvala po staletí.

Na horní horské silnici mezi Laudenbachem a Hemsbachem byl v noci 1. května 1811 zastaven a vypleněn kočár. Šest lupičů mu zablokovalo cestu, vyhodilo kočího z kozlíku a vytáhlo cestující ze sedadel, dva švýcarské obchodníky vracející se z frankfurtského velikonočního jarmarku. Snadná kořist, žádný odpor, a přesto: jeden lupič ztratil nervy.

Jacob Rieder z Winterthuru, 45 let starý otec šesti dětí, byl brutálně ubit k smrti. Zůstal ležet na lesní cestě s mnohočetnými zlomeninami lebky. Poté, co byl zločin odhalen, byl převezen do nemocnice v Heidelbergu, kde o čtyři dny později zemřel. Pobouření bylo všeobecně rozsáhlé. Úřady v Hesensku a Bádensku reagovaly agresivně a zahájily rozsáhlý hon na čarodějnice proti bandě lupičů, kteří po sobě zanechali jen málo stop: koš na uhlí, odhozený kyj zbrocený krví a šátek na hlavu s iniciálami oběti.

Ale nebylo sebemenších pochyb o tom, kde hledat vrahy. Podezřelí byli jako vždy všichni bezdomovci, kteří se marně potulovali vesnicemi Odenwaldu a Spessartu. Byli to obchodníci s haraburdím, žongléři, cikáni, krysaři, hazardní hráči, šarlatáni, žebráci a zloději – pouliční chátra, pro kterou byla nyní předurčena hodina jejich konečného vyhlazení.

Riederův případ tak přišel pro úřady v pravý čas. Poskytl vítanou příležitost k zahájení posledního velkého honu na lupiče „na obou březích Mohanu, ve Spessartu a Odenwaldu“. Razie, vyšetřování, soudní procesy a popravy byly nevyhnutelnými důsledky.

Tato předpojatost se brzy potvrdila. Mezi prvními tuláky, kteří byli v Darmstadtu předvlečeni před vyšetřujícího soudce, byl jistý Valentin Schmitt. Podezřívaví farmáři ho zadrželi na cestě do Aschaffenburgu. Prozradil se tím, že odhodil svůj ranec a pokusil se utéct. Farmáři si okamžitě pomysleli: „Ten má určitě co skrývat.“ Valentin Schmitt se později ukázal být hledaným mužem, Veitem Krämerem.

V Heidelbergu, kam byl převezen k dalšímu výslechu, se přiznal ke své účasti na loupeži a jmenoval své komplice. Brzy bylo zatčeno asi 100 tuláků. V té době nebylo snadné určit jejich totožnost, tj. zjistit jejich původ nebo jména; často se totiž znali jen pod přezdívkami. Městský ředitel policie v Heidelbergu, Dr. Pfister, který již během vyšetřování spěchal s vydáním knihy s názvem „Skutečná historie lupičských gangů…“, si například stěžoval: „U lidí tohoto druhu, kteří nemají trvalé bydliště, kteří denně žijí v různých chatrčích nebo kůlnách, nebo pod širým nebem, je velmi obtížné získat jakékoli důkazy o jejich rodinných poměrech.“

Mezitím byl zajat Peter Petry (také známý jako Schwarzer Peter), který byl dříve společníkem Johannese Bücklera (také známého jako Schinderhannes), a díky němu byla Orthweiska, tehdy přezdívaná Spitzin, konkubína Georga Philippa Langa (také známého jako Hölzerlips), odhalena. Spitzin byla odsouzena k smrti francouzským císařským soudem na druhé straně Rýna. Mezitím byl dopaden i  sám Hölzerlips. Nebyl to nevzdělaný člověk, měl velkou fyzickou sílu, byl krutý, zlomyslný a prchlivý a také byl to velký lupič. Mezi hlavní lupiče spessartského gangu patřili Philipp Friedrich Schütz (také známý jako Manne-Friedrich), Andreas Petry (také známý jako Köhler Andres) syn Petera Petryho a Sebastian Lutz (také známý jako Basti). Všichni se podíleli na loupeži v noci 1. května 1811. Basti se dostal do Wertheimu, kde byl dopaden. Stejně jako ostatní byl uvězněnv Heidelbergu. Učinil ještě jeden zoufalý pokus znovu získat svobodu, uniknout katovi. Podařilo se mu přetrhnout řetězy a spustit se z cely. Oblečen pouze v košili uprchl. Před rolníky, které prosil o pomoc, předstíral imbecilitu, aby vysvětlil své chování. Ale všechno bylo marné. Znovu byl zatčen ve Fürthu v Odenwaldu.

Mučení bylo v té době již zrušeno. Doznání již nebylo možné vynutit násilím. Bylo však legální držet vězně ve stále přísnějším vězení. To znamenalo, že vězni byli zavíráni, někdy i po celé roky, ve stísněných, průvanových, chladných a vlhkých místnostech s nedostatkem jídla. Výslechy však i nadále zůstávaly nejvíce stresující součástí každodenního vězeňského života. I v 19. století mohli vyšetřovatelé nařídit použití palečnice, aby zjistili pravdu. Městský ředitel policie v Heidelbergu, kriminální rada Dr. Pfister sledoval ve své rané práci cíl „informovat veřejnost o metodách používaných těmito lupiči, identifikovat zbývající členy gangu, a tím usnadnit jejich dopadení a zvýšit tak veřejnou bezpečnost“. O vězeňských podmínkách se nezmínil, takže se lze jen dohadovat, proč se Stephan Heusner (alias Dlouhonohý Steffen) a několik dalších raději oběsili ve vězení.

Výsledkem loupeže v noci 1. května 1811 a následného honu na lupiče bylo mimo jiné to, že 31. července 1812 byli v Heidelbergu čtyři lupiči odsouzeni k trestu smrti a sťati. Hölzerlips byl obviněn ze dvou vražd a 152 loupeží a silničních přepadení. Spolu s Hölzerlipsem přišli o hlavu Manne-Friedrich, Mathes Oesterlein (alias Krämer Mathes) a Veit Krämer. Oba další komplici, Basti a Köhlers Andres, byli na poslední chvíli 31. července 1812 omilostněni velkovévodou Karlem Bádenským (1786 až 1818) díky svému mládí.

Jak se hon na lupiče chýlil ke konci, věci se vyjasnili. Měli co do činění se zatracenou bandou toulavých šibeničních ptáků. Byli to buď potulní darebáci, nebo „dokonce i vlastní poddaní, obyvatelé okolních měst“, kteří se ukázali jako komplici, zloději a loupežníci. Mnoho plánovaných akcí gangu nebylo provedeno. Lupiči uvnitř gangu vytvářeli proměnlivé skupiny, aby znesnadnili své dopadení. Hlavní skupina k sobě nabírala další, na dočasnou výpomoc. Fungovala mezi nimi i jistá organizace. Někteří kradli hostinským plechové hrnky, jiní farmářům sušené maso, jiní připadali a kradli na ulici, a ti nejlepší vykonávali silniční přepady a kradli zboží, které převáželi vozkové. Na vraždu většinou ani nepomysleli. Ale byli bezcitní a brutální a v silném rozrušení se občas dopustili zabití.

V německých státech kolem roku 1800 žilo 10 až 15 procent obyvatelstva bez trvalého bydliště. Většinou se jednalo o podomní obchodníky, umělce, dezertéry, mrzáky, nádenníky, nezaměstnané, cikány a podvodníky. V rigidním společenském řádu své doby, v němž měla rozsáhlá práva pouze šlechta, neměli šanci se prosadit. Dole na ulici se však dalo rychle přežít nespočet válek, morů a epidemií, které jim předcházely. Po německých silnicích se v té době potulovala celá armáda vykořeněných, zbavených všech práv a bezdomovců. Jakmile se ale jednou ocitli na ulici, měli jen malou šanci na návrat k normálnímu, středostavovskému životu, protože obce jim upíraly právo bydliště. Vytvářely se tak jednotlivé gangy, které se snažily vydělat si na živobytí pro sebe a své rodiny krádežemi, loupežemi a přepady.

Nejpodrobnější zprávy o banditismu pocházejí z divoké napoleonské éry. Ale v dřívějších desetiletích a stoletích banditů nebylo méně. Historické knihy uvádějí, jak se ze zchudlých rytířů stávali vůdci gangů a lupiči; to byli profesionální zločinci středověku. Během třicetileté války se armáda stala výtečnou školou pro bandity. Drancování bylo součástí řemesla. Vojáci, ve službě i mimo ni, ať už přátelé či nepřátelé, brali si, co potřebovali, a něco navíc. Válka válku živí. Lidský život nic nestojí. A farmáři v oblasti Spessartu byli tomu po generace učeni tím nejkrutějším způsobem.

V roce 1669 básník a spisovatel Hans Johann Jakob Christoffel von Grimmelshausen napsal: „Když Mansfeld (hrabě Ernest II. z Mansfeldu, 1580 až1626, německý vojenský vůdce na straně povstalců v Čechách) prohrál bitvu u Höchstu, jeho vojáci se rozprchli široko daleko, protože nevěděli, kam ustoupit; mnozí přišli k řece Spessart a hledali úkryt v  lesích“ Útočiště pro vyvrhele. Ukazuje se však, že temný Spessartský les nehrál větší roli jako úkryt pro psance a pronásledované než například Durynský nebo Český les. Lidé byli chudí a každá nová válka je ještě více ochudila a zbytek si vzali žoldnéři.

Ulicemi dějin se tak valil ubohý průvod žoldnéřů, bezzemků, vyhnaných Židů, nenáviděných cikánů a lidí kteři vedli neúspěšné životy. Ti, kdo nepatřili k určité společenské třídě, byli bez práv a nemohli uniknout kriminalizaci. Nařízení o tuláctví z roku 1763 bylo namířeno poměrně bez rozdílu proti žebrákům, tulákům, potulným obchodníkům, cikánům, židovským žebrákům a další zlodějské lůze.

Ještě před 150 lety musel každý bezdomovec očekávat, že bude i z sebemenšího důvodu zatčen, potrestán, odveden do armády nebo poslán „do Schubu“ (u nás „jet šupem“ což znamenalo deportaci v poutech); v takovém případě nežádoucí návrat byl zakázán pod hrozbou chudobince. Což v té době bylo sociální zařízení které bylo spíš věznicí pro chudinu. Regionální vládci si tak navzájem předávali oběti své politiky.

Jeden z zlodějů dopadených během posledního velkého lovu lupičů v roce 1811, Peter Eichler (také známý jako Hainstadter Peter), se nad tím zamyslel. „Jakou hodnotu pro mě má život na otevřeném prostranství za současných přísných podmínek? Nikde netoleruji, abych si sedl či lehl, maximálně s výjimkou noci. Musím se denně toulat a nevím, kde večer složím hlavu. Nemám z čeho žít, nemám peníze na oblečení. Musím žebrat nebo krást. I když jsem tu svázaný a nesmím se toulat, je mi to ve vězení dobré. V pořádku; už mě unavuje chodit.“

Veit Krämer, který byl 31. července 1812 popraven v Heidelbergu, byl považován za velkého lupiče. Je známo, že se narodil v Romsthalu na úpatí Vogelsbergských hor. Byl synem nechvalně známého lupiče Alberta Krämera (známého také jako Zunder-Albert), který byl vězněn ve Würzburgu. Veitovi bylo v době zatčení něco málo přes dvacet. V zatykači stálo: „Přiměřené postavy. Černé, krátké, ostříhané vlasy, vysoké čelo, šedé oči, plný obličej s malými jizvami po neštovicích.“ Nikdy a nikde nebyl doma. Od 15 let se potuloval se svým otcem, kradl a občas se bil, utíkal a běhal. 7. září 1810, když se ho Hölzerlips, Krämer-Mathes a Johann Adam Wehner (známý také jako Malý Johann) pokusili nalákat na vloupání, pokrčil rameny a řekl, že ne: protože ho nohy bolely po zlodějské výpravě z předchozí noci. Heidelberští úředníci, kteří ho vyslýchali, ho považovali za dobromyslného a slabého, protože „neodolává přátelskému zacházení“. Jinak to byl veselý chlapík, ze všech nejochotnější se přiznávat, „jen aby měl klid“. Zdálo se, z jeho výpovědí že nemá ponětí o rozdílu mezi dobrem a zlem. Těsně před popravou se zhroutil a kvílel. Všechno, co se psalo o lupičích, psala obžaloba – člověk nečte nic o lidech, čte o darebácích a jejich zavrženíhodných činech. Policejní ředitel z Heidelbergu, Dr. Pfister, který v té době zkoumal veškerou sociologii a psychologii, vysvětloval lidské vztahy takto: „Narodili se z podvodníků, byli vychováni jako podvodníci a žili jako podvodníci. Jinak to neuměli.“ Koneckonců, Veit Krämer dával své přítelkyni Evě po každé úspěšné loupeži 20 krejcarů, aby mohla nechat sloužit mši za jejich hříchy. Eva byla dcerou Fulder-Liese která byla zase milenkou Veitova otce Alberta Krämera. Manželské vztahy nejsou ve spisech zaznamenány. Vskutku, skutečná lupičská rodina. „Obě ženy,“ je uvedeno, „jsou živé, vždy veselé bytosti, které navštěvují trhy jako zpěvačky balad a snaží se tak vydělat si trochu k tomu, co si Veit buď nemohl či nedokázal vydělat, protože pokud už něco vydělal, nepodělil by se o to, protože měl tendenci většinu peněz propíjet.“

Ženy byly v zlodějském slangu nazývány „Kochemer Schickse“ a úřady je evidovaly jako konkubíny. Jejich osud nebyl o nic lepší než osud jejich nevyzpytatelných kamarádek, které se musely bát tělesných trestů, chudobince a někdy i popraviště. Ženy sloužily jako soumarky pro kradené zboží nebo nástroje pro vloupání, kuchařky, špionky, komplicky a milenky. Není divu, že byly často (a často oprávněně) obviňovány z prostituce. Pokud jde o jejich vliv na muže, tápeme trochu ve tmě. Pouze Johann Martin Rupprecht (alias Hessen-Martin) si jednou posteskl: ​​„Když jsem měl svou první ženu, Windstrumpfin, byl jsem také zloděj, ale skrze Porcelánovou Hannes Gretchen jsem se stal skutečným darebákem.“

Nic se nedalo dělat bez dlouhých nočních pochodů. Peníze lupičům do klína nepadaly. Například přepadení norimberského obchodníka Söltela na Spessart Chaussee poblíž Rohrbrunnu poslední zářijový den roku 1810. Manne-Friedrich, Malý Johann, Křivý Hanfriedel, Hesse-Martin a syn Porcelánové Hannes, Wilhelm, se domluvili na setkání poblíž Aschaffenburgu, aby provedli loupež. Vlastně nevěděli, o jakou loupež se jedná. Před nejbližším hostincem stál vozík. Připlížili se, rozřezali plachtu, ale našli jen pytle plné vlny. Pak se vydali dál. Další hostinec, další vůz, tentokrát hlídací psi. Malý Johann jim dal „vraní oči“. Jen jeden ze psů zemřel. Tu noc nic nedokázali. Později se jako poctiví muži zastavili v hostinci a poslouchali rozrušeného hostinského, jak jim vypráví příběh o mrtvém psovi. „Nevídané,“ řekli. Když se znovu setmělo, banda dorazila k hostinci ve Vysokém Spessartu, ale ani tam nebyla žádná kořist; venku nebyl zaparkovaný žádný vůz. Unavení a zachmuření se otočili zpět. A teď, cestou domů, najednou uslyšeli zvuk kočáru. Konečně jejich příležitost! Když kočár projížděl, vyskočil zezadu Křivý Hanfriedel, aby tajně prořízl třmeny držíci vzadu zavazadla. Byla však zajištěna řetězy. Nyní si cestovatelé všimli někoho, kdo jede na zádech. Poplach, velké vzrušení. V tu chvíli se objevil Malý Johann, který běžel kolem, a hodil po koni těžký kámen. Zvíře, zasažené do hlavy, se samozřejmě zhroutilo. Zbývající lupiči vyšli z křoví a mlátili klacky do korby kočáru. „Převraťte kočár!“ křičel někdo. Převrátili. Obchodník Söltel a jeho společníci vylezli, dostali výprask a uprchli. Později odhadli své ztráty na 1200 zlatých.

Docházelo tak k incidentům, některé byli kruté a některé zase dojemné. Na cestě z Obernburgu do Wertheimu byl jeden poštovní posel okraden. Naříkal, že „teď si nebude moci dovolit ani snídani“. Lupiči mu tedy laskavě vrátili 12 krejcarů. V roce 1809 byl poblíž Mittelgründu zavražděn vozka; neboť lupiči byli tak rozzuřeni, když zjistili, že neveze nic jiného než sklo. Během jednoho vloupání Hainstädter-Peter nešťastnou náhodou zabil svého společníka Martina z Angelthumu, kterého ve tmě hned nepoznal. Hejtman, Hölzerlips, utrpěl bodnou ránu v oblasti sleziny právě ve chvíli, kdy pronásledovali francouzský kočár. Zaostával pak čím dál víc a nechal Johannese Wernera (alias Wuttwuttwutta), aby loupež dokonal sám.

Mnozí lupiči si dosáhli místní slávy, Hannickel ve Švábsku, Sepp v Bavorsku, Lips Tullian v Sasku a Schinderhannes na Rýně. Ale budou se lidé bavit o Wurzeljörgovi (vlastním jménem Georg Horn), Hluchém Johannovi, Křivém Hanfriedelovi a Dlouhém Andresovi? V roce 1812 visely jejich popisy a plakáty s hledanými všude ve Spessartu. Dlouhý Andres byl podezřelý ze zasazení smrtelných ran švýcarskému obchodníkovi Jacobu Riederovi (loupež z 1. května 1811). Hledal se také Anton Keil, který byl spolu se svou bandou odsouzen k smrti soudem v departementu Donnersberg na francouzském břehu Rýna, ale podařilo se mu uprchnout. Potom cestoval pod jménem Bartkiel Bartsch a prodával plechovky, spony a zrcadla. Dnes jsou jejich příběhy zapomenuty a popravdě není na nich nic romantického ani pamětihodného.

Podívejme se tedy na slavnou loupežnickou bandu že Spessartu trochu detailněji, aby jsme věděli s kým máme co do činění. Níže stručně uvedu popisky k těm z nejznámějších zločinců z lesa Spessartského a Odenwaldu z přelomu 18. a 19. století. Patří mezi ně: Johann Adam Grasmann (vulgo Großer Samel), Johann Adam Heusner (vulgo Tlusťoch nebo Rother Hann-Adam), Johann Martin Rupprecht (vulgo Hessen-Martin), Johann Georg Tascher, Johann Jakob Erbeldinger, Johann Adam Wehner (vulgo Malý Johann), Georg Philipp Lang (vulgo Hölzerlips), Petr Sebastian Lutz (vulgo Basti), Andreas Petry (vulgo Köhlers Andres), Philipp Friedrich Schütz (vulgo Manne-Friedrich) a Michael Borgener.

Grasmann, alias Grosser Samel, byl vůdce nebo hejtman. Byl katolík a ženatý. Jeho otec byl pastýř dobytka, ovocnář a nádeník. Jedna z Grasmannových sester byla vdaná za kolegu loupežníka Heusnera, který byl také popraven. Grasmannova manželka zemřela o 13 let dříve. Grasmann se živil podobně jako otec, byl košíkář, ovocnář a pasáček dobytka, naposledy v obci Hetzbach. Vysokou školu zločinu absolvoval u Schinderhannese. Poté se osamostatnil a dal do hromady Spessartskou bandu. Později když seděl v Aschaffenburgu jej na vedoucí pozici vystřídal agresivní a zlomyslný Hölzerlips.Podle vlastního doznání se Grasmann podílel na 16 pouličních loupežích 11 silničních přepadech a více než 100 vloupáních. Popraven v 1814 v Darmstadtu.

Johann Adam Heusner, narozený 14. května 1778 v Mümling-Grumbachu v Odenwald, syn nádeníka a pastýře bez trvalého bydliště, pracoval s přestávkami jako zemědělský dělník až do svých 21 let, mimo jiné i v oblasti Spessartu. Jeho strýc z matčiny strany, Johann Adam Grasmann, ho zlákal k jeho prvním krádežím a seznámil ho s profesionálními zloději. Jako lupič a zloděj byl na přelomu 18. a 19. století součástí Schinderhannesova gangu v oblasti Porýní a později se aktivně zapojil do dalších gangů mimo jiné v oblastech Bádenska, Hesenska a kurfiřtství Mohučského. V těchto zlodějských organizacích hrál vedoucí roli. V roce 1810 byl zatčen a 5. listopadu 1814 v Darmstadtu popraven.

Johann Adam Heusner byl jedním z nejkrutějších lupičů. Byl to ženatý otec jedenáctileté dívky. Jeho otec žil bez trvalého bydliště v oblasti Odenwaldu, pracoval jako pastýř, nádeník a košíkář. Heusner měl tři sourozence. Jeho sestra byla vdaná za potulného obchodníka. Jeho mladší bratr Stephan, alias Dlouhonohý Steffen, který se podílel na loupeži v Ronneburském lese, byl později zatčen a oběsil se ve věznici v Heidelbergu během procesu se Spessartským gangem.

Johann Martin Rupprecht, v lupičských kruzích známý jako „Hessen-Martin“, pocházel z Eckardrothu nedaleko Bad Soden-Salmünsteru. Jeho otec byl „pocestný klempíř“, který rodinu opustil, když byly Johannu Martinovi čtyři roky. Protože jeho matka nebyla schopna udržovat dům, potulovala se svými čtyřmi dětmi po venkově a „údajně si vydělávala na živobytí pletením a jinými ručními pracemi“.

V době kdy byl souzen v Darmstadtu, byl Martinův starší bratr Casper popraven v Kasselu. „Přeživší bratr je podvodník a sestra je konkubínou lupiče vězněného v Marburgu.“ Zní zpráva o rodinných poměrech.V raném věku 16 let začal Johann Martin Rupprecht obchodovat s „kamenným nádobím“. O rok později vstoupil do rakouské armády jako voják, oženil se, dezertoval, byl naverbován Francouzi a znovu dezertoval. Nedaleko Wetzlaru se setkal se svou ženou a obnovil své „předchozí obchodování s kamenným nádobím a poté i s keramikou“. Zpočátku nosil své zboží na zádech, ale postupně se zlepšil natolik, že si pořídil trakař a koně. Během této doby se setkal s jistou Gretchen, která se stala jeho milenkou. Nějakou dobu s ní i se svou ženou žil. Později „svou ženu zahnal bitím“ a otevřel si stánek, kde prodával šátky a galanterii.

V říjnu 1809 byl zatčen jako podezřelý během razie v Hüttengesäßu poblíž Langenselboldu. Protože byl již hledán, byl eskortován do Mohuče, kde se přiznal k sedmi drobným krádežím. Po návratu do Langenselboldu se mu 3. dubna 1810 podařilo uprchnout. „Rupprecht po opětovném získání svobody okamžitě pokračoval v loupežích.“

Během soudního procesu v Darmstadtu byl obviněn z 11 loupeží na silnicích a několika desítek vloupání a 14 krádeží. Hlavním obviněním byla loupež kočáru v Ronneburském lese, kde spolu s Johannem Adamem Grasmannem, Christianem Haagem a bratry Heusnerovými způsobili smrt kočího.

Johann Georg Tascher byl v době soudu stár 46 let. Narodil se ve Steinau v Odenwaldu jako syn mistra tkalce a pláteníka. Tascher měl sedm sourozenců. Jeden bratr byl také vězněn ve Stockhausu, jak se přezdívalo věznici v Darmstadtu. Tascher byl ženatý a měl sedm dětí, z nichž tři si do manželství přivedla jeho žena. Od 14 let pracoval pro různé farmáře. Později se stal vojákem, dvakrát dezertoval, oženil se a usadil se ve Steinau, kde se živil jako nádeník, dřevorubec a lámač kamene. „Jeho hlavním zaměstnáním však byly krádeže. V celém Odenwaldu se dlouho těšil mimořádně špatné pověsti a zcela jistě patřil k nejnebezpečnějším lidem.“

Jakob Erbeldinger byl katolík, ženatý a otec sedmi dětí. Narodil se v Dudenhofenu v Alsasku. V Odenwaldu byl známý jako „Mordbrenner“ (vražedný žhář), protože se snažil odradit své sousedy od toho, aby se proti němu chovali chvástavě a povýšeně, „vyhrožováním, že jim na střechách zapálí červeného kohouta“.

„V mládí byl veden k docházce do školy a kostela, ale nikdy se nenaučil natolik, aby uměl číst a psát. Chudoba jeho otce ho donutila vydělávat peníze nádeničením pro farmáře již v raném věku.“ V 19 letech narukoval do armády, po šesti letech dezertoval a usadil se v Billingsu v Odenwaldu. „Pracoval za jiné nádeníky (outsourcing tehdejších časů, dám ti krejcar když za mě půjdeš do práce) a živil se nošením březových větviček na otop a prodával je.“

V Billingsu se brzy dostal do podezření z účasti na krádežích a loupežích na silnicích. Nic mu však nebylo možné dokázat. S Heusnerem a Grasmannem se seznámil přes Taschera, který ho jednoho dne navštívil a vzal ho k těm dvěma „chlapíkům na poli, aby od nich koupil koláče, které ukradli“. V létě 1809 spáchal s Georem Tascherem, který byl také souzen, a dvěma dalšími komplici, jménem Sebastian Werner a Lorenz Müller, vloupání v Hippelsbachu v okrese Lichtenberg.

Johann Adam Wehner, alias Cibule, Honič, Schnallenmacher nebo Malý Johann, byl klasifikován jako „velmi nebezpečný, vzdělaný lupič“. Narodil se kolem roku 1775 jako nemanželský syn ve Schwärzelbachu nedaleko Hammelburgu. Jeho otec byl pastýř, a tedy příslušník nižší společenské vrstvy. Opustil rodinu a jeho matka se s Johannem Adamem, kterému bylo teprve několik týdnů, přestěhovala do Heigenbrückenu v oblasti Spessart. Tam se snažila uživit sebe a dítě pletením a dalšími hrubými, ženskými pracemi. Provdala se za Gehrta Lenze, pastýře z Heigenbrückenu, se kterým měla další dvě děti. Po Lenzově smrti rodina provozovala malou husí, kozí a ovčí farmu a také pracovala jako nádeníci. Navzdory omezeným finančním poměrům Wehner získal od své matky školní docházku a podle vlastního vyprávění i řádné vzdělání. Později se snažil doplnit si příjem prodejem galanterie v oblasti Aschaffenburgu. Kolem roku 1795 se se svou konkubínou Marií Magdalenou Borgerinovou přestěhoval do Hohenlohe, kde kromě galanterie také vyráběl košíky a prodával kameninu. Jako otec dvou dětí byl občas nucen uchýlit se k drobným krádežím, aby si zajistil zásoby. Na svých rozsáhlých služebních cestách, které ho zavedly i zpět do oblasti Aschaffenburgu, se setkával s potulnými profesionálními zločinci.

Stále častěji se stýkal s arcilotry jako třeba s Johannem Adamem Heusnerem, který byl asi o tři roky mladší než on. Drobná krádež u podomního obchodníka v okolí Kahlgrundu přivedla Wehnera mezi podezřelé, i když jehož zapojení do zločinu vždy zůstávalo nejisté. V roce 1802 se vrátil do Aschaffenburgu, odkud byl jako tulák předán rakouské císařské armádě. Na konci roku 1802 dezertoval od posádky v Chomutově v Čechách a vrátil se do Spessartu, kde se znovu spojil s Heusnerem. Jeho obchodnická brašna a dokonce i civilní oblečení a vojenská uniforma mu byly zabaveny aschaffenburskou policií na pokrytí nákladů vězení, takže jelikož ho úřady připravily o jakýkoli zdroj příjmu, stával se stále více náchylným k svůdné rétorice Johanna Adama Heusnera.

Georg Philipp Lang, alias Hölzerlips, se pravděpodobně narodil koncem 70. let 18. století v Eckardrothu, “ tom starodávném doupěti lupičů a darebáků“. Jeho rodiče byli tuláci a žebráci. Jeho životopis byl tedy již téměř předurčen. Dříve či později se musel dostat do konfliktu s úřady. Jeho „kariéra“ nechvalně známého velkého lupiče v gangu z oblasti nebyla předvídatelná. Zato svět drobné kriminality mu byl druhým domovem.

Od svého otce dostal taképotřebné znalosti a nástroje pro život na ulici. Jakmile se mezi světskými postavil na vlastní nohy, vzal si manželku, respektive milenku. S ní měl dvě děti. Založení rodiny ho přimělo k poctivému řemeslu. Prodával dřevěné zboží, za což si vysloužil jméno Hölzerlips (dřevěný Filip). Jakožto pocestného obchodníka ho zatkla hlídka a zatkla za tuláctví. Aniž by měl podle vlastního vyprávění jakýkoli předchozí kontakt s lupiči, proměnil se ve vězení v násilného zločince. Během této doby se jeho žena zapletla s jiným chlapíkem a utekla s ním. Později uvedla, že ji Hölzerlips často zneužíval a že ho kvůli tomu opustila. Hölzerlips si našel novou milenku a začal svou kariéru lupiče. Langova nová manželka byla spolu s jejich dvěma dětmi uvězněna v Darmstadtu, načež si vzal další. Všechny své ženy bil. Občas do bandy přijal nováčka aby ho v případě potřeby obětoval rameni zákona. Pil a ne málo. Hrál karty. A peníze bral kde se dalo, doslova. Mezi kolegy si dokázal sjednat pořádek, kdy použití hrubé síly bral jako něco běžného, co nestojí za řeč. Měl oprávněně pověst brutálního násilníka. Po zatčení vůdce bandy Grasmanna, sám nastoupin na místo náčelníka.

Do svého zatčení v roce 1811 byl obviněn z patnácti případů loupežných přepadení na silnicích a 21 případů vloupání v jižním Hesensku. Jeho posledním velkým úderem bylo loupežné přepadení kočáru v noci 1. května 1811 na horské silnici ve velkovévodství Bádenském mezi Laudenbachem a Hemsbachem, která si vyžádala živobytí dvou švýcarských obchodníků. Jeden z nich o několik dní později zemřel na následky zranění. Hölzerlips a jeho pět kompliců uprchli do hesenské oblasti Odenwaldu. Poštmistr, který byl svědkem loupeže, okamžitě upozornil úřady, které urychleně zasáhly. Rozsáhlá policejní operace napříč územím byla úspěšná. Všech šest lupičů bylo zatčeno na různých místech v Odenwaldu a Spessartu. Hölzerlipse policie dopadla v Gelnhausenu. Spessartský gang byl převezen do Heidelbergu a v senzačním procesu odsouzen k trestu smrti. Dne 31. července 1812 byl Hölzerlips popraven mečem v Heidelbergu spolu s dalšími třemi komplici, jmenovitě Manne-Friedrichem, Veitem Krämerem a Krämer-Mathesem. Oba další komplici, Basti a Köhlers Andres, byli na poslední chvíli pod šibenicí 31. července 1812 omilostněni velkovévodou Karlem Badenským (1786 až 1818) kvůli jejich nízkému věku.

Sebastian Lutz, alias Basti, pocházel z Neckargerachu a byl dítětem čestných a slušných lidí. Jeden šlechtic chtěl, aby se u něj ve službě vyučil řemeslu, ale jeho otec opouštěl oblast Odenwaldu, kde by měl Basti začít s učením, a tak trval na tom, aby šel s ním. Basti svého otce následoval, ale brzy se od něj odloučil, smísil se se všemi možnými pocestnými, tuláky a později cestoval sám jako potulný houslista. Díky svému hudebnímu talentu se Basti spřátelil s Köhlers Andresem, uhlířem, který proslul hrou na klarinet, flétnu a harmoniku. Prostřednictvím Andrese se Basti dostal do kontaktu s Hölzerlipsovou lupičskou bandou. Hölzerlips ho jednou pochválil těmito slovy: „Basti je z nás všech nejtvrdší. Kdyby žil jako lupič až do 30 let, Schinderhannes by v porovnání s ním nebyl nic.“ 31. července 1812 Basti a jeho dospívající komplic, Köhlers Andres, na poslední chvíli unikli popravě. Velkovévoda Karel Bádenský (1786 až 1818) jim zmírnil tresty smrti na doživotí. Čtyři z jejich bývalých lupičských kompliců (Hölzerlips, Manne-Friedrich, Krämer-Mathes a Veit Krämer) však toho dne zemřeli v Heidelbergu pod mečem kata.

Andreas Petry, alias Köhlers Andres, je synem Petera Petryho, alias Schwarzer Petera. Někdejšího pobočníka Schinderhannesova. Nebyl sice biřmován, ale jeho otec udělal pro jeho hudební vzdělání něco mnohem lepšího. Nechal ho naučit se hrát na různé nástroje. Andreas Petry hrál na klarinet s velkým umem. Hudba byla jeho precizní dovedností. Nezaostával ani ve hře na flétnu a harmoniku. Toto umění mělo Andreasi Petrymu pomoci poctivě si vydělat na živobytí. Ale jak by to bylo možné, když ho jeho umění hnalo z místa na místo. Když se pohyboval mezi nejnižšími vrstvami a opakovaně ho ono umění přivádělo do kontaktu s lupiči a zloději. Které ostatně znal od dětství. Jak mohl jen začí žít poctivě? Jeho povolání hudebníka mu ponechávalo mnoho volného času, ale plně ho neuživilo a  tak ho jeho vlastní otec, už jako chlapce bral s sebou na pouliční loupeže a krádeže. Měl živou, veselou povahu, ale zároveň vykazoval vysokou míru tajnůstkářství, lstivosti, klamu a mstivosti. Jeho pohled byl vždy neklidný, jako pohled pronásledovaného muže úzkostlivě hledajícího svého pronásledovatele. 31. července 1812 Andreas Petry a jeho dospívající komplic Basti na poslední chvíli unikli popravě. Velkovévoda Karel Bádenský (1786 až 1818) jim zmírnil tresty smrti na doživotí. Čtyři z jejich bývalých lupičských kompliců (Hölzerlips, Manne-Friedrich, Krämer-Mathes a Veit Krämer) však toho dne zemřeli v Heidelbergu pod mečem kata.

Philipp Friedrich Schütz, alias Manne-Friedrich, se dožil více než třiceti let a narodil se v Kodani. Jeho rodiče původně žili jako farmáři ve Frügtu, kde si vydělávali na skromné, ale poctivé živobytí. Na žádost nájemníka se Manne-Friedrichova rodina přestěhovala do Dánska. Ve Frügtu opustili svůj malý dům a část pozemků a přenechali to vše nájemníkovi. V době, kdy starý Schütz zemřel, již v Dánsku žili několik let. Jeho vdova poté už nemohla v Dánsku sama podnikat. Byla na péči o obchod sama. S dětmi se proto vrátila do Německa. Doufala, že se nastěhuje zpět do své opuštěné chalupy, pronajme svá nemnohá pole a tento příjem použije na sebe a výchovu dětí. Její naděje se však rozplynuly. Chalupa spolu se vším, co po jejím muži zbylo, byla na naléhání věřitelů vydražena. Ve Frügtu už ji nikdo nechtěl pomoci tak a byla nucena cestovat se svými malými dětmi z místa na místo a hledat si obživu. Chvályhodná horlivost soudního exekutora o podporu práv věřitelů v Dánsku tak uvrhla poctivou německou rodinu do chudoby a bídy a Manne-Friedricha do rukou lupičů. Tomuto řemeslu se naučil od potulného košíkáře během svých neustálých toulek se svou matkou. Kromě zlodějny ho ale naučil i číst a psát a chodit do knihoven, a také mu prozradil nejrůznější zákonné a právní kličky. I on byl mimořádně oddaný brandy, a nešel pro násilí daleko, ale zdaleka nebyl tak zlomyslný a zlý jako Hölzerlips. Ze všech darebáků byl nejvzdělanější, nejvychovanější a nejinteligentnější. Byl mozkem celé bandy. 31. července 1812 byl Manne-Friedrich popraven mečem v Heidelbergu spolu s dalšími třemi komplici: Hölzerlipsem, Veitem Krämerem a Krämer-Mathesem. Další komplici, Basti a Köhlers Andreas, byli na poslední chvíli 31. července 1812 omilostněni velkovévodou Karlem Badenským (1786 až 1818) pro své mládí.

Následující seznam obsahuje slova, která byla z rotwelšského jazyka (jazyk světských a tuláku) převzata do němčiny. Některá z nich od té doby v moderním užívání zanikla nebo se používají pouze regionálně.

Acheln = [z jidiš achailen > hebr. akala jídlo] jíst - v č. chalovat stejného původu

Baiz = hostinec, hospoda [rotwelsch.: Bayes /jidiš.:Baysel = hostinec] - v č. pajzl

Baldowern = plánovat [německy: baldovern = zjišťovat = z hebr. ba'al davar - pán věci myšleno jako pán situace] v č. baldýrovat

Beducht = být tiše, tedy diskrétní, tajný

Modré pondělí = pondělí, ve kterém se nechodí do práce [rotwelsch: modrá = ne, nic]

Bohnen = fazole => olověné kulky, broky

Depp = hloupý [bayr. hlupák => jidiš = hloupý döff]

Nicht lange fackeln = nevypisuj to dlouho, neváhej dlouho [německy: fackeln = psát], nevypisuj romány a dělej

Umzäunung - oplocení = žebrání (ve smyslu nahánění dobytka do ohrady)

Geigen und gaggen = housle a vtípky, hlouposti [rotw.: Gigg'es und Gagg'es]

Guggen' kucken = dívat se do díry, vidět, pozorovat, sledovat [rotw.: Gugge = díra]

Kaff = vesnice [rotw.: Kaffr / jidiš.: Kaffer = farmář]

Kapores = zlomený, rozbitý

Kochemer= chytrý, drzý [rotw: Kochemer, moudrý z hebr. chochma]

Staub = štěrk = peníze, u nás prachy

Kittchen = chaloupka, = vězení [redw.: Kitt = dům / jidiš.: Kitte = chýše]

Gasthof im Stein = ,,Hostinec u Kamene'' => vězení, trestnice

Bekohlen jmd. = vouhlit někoho => obelhat někoho [německy: kohlen =klábosit říkat]

Lau = málo, méně, marně [rotw.:lau/jidiš.:lo = nic]

Link = levá => nepravda, mluvit z leva = obelhávat

Lugen = špehovat [německy: lugen = slyšet]

Macke = šok, chyba [rotw.: Makkes / jidiš: Magges= rány]

Melochen = pracovat, melouchařit [německy: malochnen = vyrábět, rotw.: okrást, jít na zlodějnu]

Mosch = mech = peníze [rotw.: Moës] být v mechu => v č. být ve vatě

Ölgötze = usedlý, v názorech strnulý člověk, měšťák [rotw.: Ölgötze = götz = idol, modla, tedy modla pomazaná olejem resp. obecní radní, protože městská rada na základě olejného práva vybírala desátek z převáženého oleje pro potřeby radnice, tak se ve středním Německu říkalo radním Olejničky]

Rosenrot = růžová => peníze, velký snadný výdělek

Bankrot = bankrot, neúspěch [rotw.: bankrot = útěk]

Unter alle Krittik nehmen! = vzít pod veškerou kritiku! => předvést k výslechu

Schickse = Lehká dívka, konkubína [rotw.: Schikse, Schiksgen, jidiš - Schiksel = dívka]

Schlamassel = Nepořádek => neštěstí, nepříjemnost ,,to byla šlamastika" - plán nevyšel, něco se stalo.

Schützen warten = stát na stráži => hlídat, v č. dávat bacha

Schwächen (sich) = oslabit (se) => pít alkohol

Stromern = toulat se [německy: der Strohmer = tulák, chodící podél toků ode vsi ke vsi, krajánek]

Umschütten = rozlít = zmizet [rotw.: rozlít mlíko = zatknout někoho, ,,udělal s tim kšeftem bankrot, tak mu hned četníci rozlili mlíko'']

„Rotwelsch“ nebo „Jenisch“, nazývaný také „Kochemer Loschen“ nebo „Plattenkohl“, jazyk německých tuláků doložený od 14. století, kterým mluvili téměř všichni obyvatelé ulice, a to vedle běžné řeči jako svojí lingua franca. Rotwelsch se však rozvíjel a pěstoval především v kruzích podvodníků a lstivých žebráků. Byl také znám již usedlým zločincům, zlodějům, prostým lupičům a loupežníkům. Spolu s potulnými podvodníky, zloději a lupiči tvořili prostředí tzv. „Kochemer“ – jenišského sebeoznačení zasvěcených.

Základ tohoto jazyka, který se v jednotlivých regionech mírně lišil, tvořila němčina a hebrejsko-aramejština. K tomu se používala také romština, v mnohem menší míře také holandština, francouzština, španělština a latina, ačkoli původ některých výrazů zůstává zcela nejasný.

Především hebrejsko-aramejská slovní zásoba, kterou na venkovské cesty přinesli cestující studenti a učenci, stejně jako četní Schnurrjuden (potulní žebráci židovského původu a jejich „Judentheutsche“ (židovská němčina) neboli jidiš, se nabízela jako vhodný zdroj pro Rotwelsch. Pro převážně křesťanské, pravidel dbalé a usedlé lidi byl od samého počátku zcela nesrozumitelný. Zvláště posílený – často groteskním – zkreslením jeho původního obsahu se proměnil v tajný žargon i mezi čestnými Židy, kteří nebyli do tohoto prostředí zasvěceni. Záměrem bylo vnést do něj tajemství. Rotwelsch, který působil podivně a zlověstně, měl za cíl udělat dojem na cizince. Měl také izolovat diskriminované, neusedlé lidi od zavedené moci a jejích represivních orgánů a usnadnit plánování nelegálních projektů i na veřejnosti.

Rotwelsch odráží sociální dějiny. Návrat vysídlených Židů z východní Evropy od 17. století po třicetileté válce tlačila stále větší počet Židů k ​​tuláctví a z nouze do kriminálního prostředí, kde brzy převzali organizační a technickou roli. Ačkoli početně, vzhledem k podílu všech Židů na celkové populaci Svaté říše římské, zůstávali v kriminální sféře značně nedostatečně zastoupeni. Až do konce svého vývoje kolem roku 1800 se Rotwelsch stále více obohacoval o hebrejsko-aramejská slova, zejména specializované termíny pro kriminální činnost. Rotwelschem mluvící Jenišové, ač křesťané, byli proto někdy neinformovanými policisty zaměňováni za „Izraelity“ – což možná byl vítaný vedlejší efekt maskování.

Tento jazyk, rotwelsch, nebyl jen reakcí na vyloučení relativně široké části populace (přibližně 10 % až 15 % celkové populace) z legální společnosti; také, zejména jako tajný jazyk, aktivně vytvářel společnou identitu mezi těmi, kteří o ní věděli, a sloužil tak jako prostředek izolace, maskování a klamání. Rotwelsch byl prostředkem útoku zlodějů, namířeným proti společnosti „wittischského lidu“, což znamenalo „idioty“, „blázny“ a „blbce“, tedy zákonů dodržující a spravedlivé. Kochemeři („kochem“ doslova znamená „chytrý“ nebo „prozíravý“) s nimi chtěli mít co nejméně společného. V rámci kulturní nadstavby si tedy vytvořili své zvláštní normy a hodnoty a zpívali si vlastní písně. Svět Kochemerů nesl rysy „protispolečnosti“.

A slavná hospoda? Najdete ji v Mespelbrunnu, místní části Hessenthalu. Je jí starý poštovní hostinec ,,Zur Post". Právě zde roku 1826 Wilhelm Hauff, který trávil dovolenou ve Spessartu, vyslechl příběhy o lupičích, kočárech a velkém honu na bandity od místních, pro které to byla celkem nedávná minulost. A stvořil legendu.