Článek
Nedávno se v Seznam Médiu objevil článek pana Šimka, který představuje Karla Klostermanna způsobem, s nímž nelze souhlasit. Označit tohoto váženého literáta za „provinčního pisálka“ a připisovat mu odpovědnost za masový turismus na Šumavě je přinejmenším zavádějící. Na rozdíl od mnoha jeho současníků se Klostermannovo dílo dodnes těší značné čtenářské oblibě, zatímco tvorba jiných regionálních autorů – Jindřicha Šimona Baara, Karoliny Světlé či Jana Vrby – postupně upadá v zapomnění.
O významu Klostermannovy osobnosti svědčí i skutečnost, že se jeho pohřbu v roce 1923 zúčastnily tisíce lidí. Dochovaný filmový záznam zachycuje impozantní průvod duchovenstva, legionářů, sokolů, baráčníků a dalších spolků. Ještě v loňském roce se u jeho hrobu v Plzni sešli představitelé kulturního a politického života včetně ministra kultury, zástupců kraje a magistrátu, i členové partnerského spolku z Bavorska.
Označení „provinční spisovatel“ je značně nepřesné i proto, že Klostermann ve svém románu „Za štěstím“ brilantně zachytil život ve Vídni, kterou důvěrně poznal během studií. Právě za kritické vyobrazení diskriminace Čechů v rakouské metropoli ho němečtí kolegové z plzeňského reálného gymnázia málem připravili o místo. Jeho literární záběr sahal daleko za hranice Šumavy – psal o Paříži, Itálii, Maďarsku i Praze. V šedesáti letech obdržel v Dubrovníku ocenění za přínos všeslovanské vzájemnosti, což není překvapivé vzhledem k jeho jazykovému nadání – ovládal šest jazyků.
Tvrzení o Klostermannově odpovědnosti za masový turismus na Šumavě je značně zjednodušující. Rozvoj turistického ruchu v této oblasti je výsledkem dlouhodobého úsilí a systematické práce. Po roce 1989 sem nejprve mířili pouze skalní milovníci přírody. Teprve vybudování odpovídající infrastruktury – cyklostezek, běžkařských tratí, parkovišť a ubytovacích zařízení – spolu se vznikem Národního parku Šumava region turisticky zatraktivnilo.
Spolek Karla Klostermanna vynaložil značné úsilí na oživení spisovatelova odkazu. Díky spolupráci se Správou NP Šumava se podařilo obnovit například prostor Hauswaldské kaple, o níž Klostermann psal ve své povídce „Červené srdce“. Toto místo se stalo vyhledávaným cílem návštěvníků nejen z České republiky, ale i ze zahraničí. Spisovatelovo jméno dnes nesou četné památky v okolí Srní – most, stezka, vyhlídka i připravovaný památník.
Je třeba uvést na pravou míru i některá další tvrzení. Na rozdíl od Adalberta Stiftera, představitele romantismu zaměřeného především na líčení krajiny, byl Klostermann realista, který ve svých dílech věrně zachycoval nelehký život místních obyvatel. Sám se dlouho potýkal s finančními obtížemi, zejména v době prvního manželství s Marií Carmineovou, kdy podporoval její rodinu i svého třináctiletého bratra Jakuba. Později přijal za vlastní Bedřišku, dceru zesnulého bratra Františka. Teprve druhé manželství s Alžbětou Juránkovou, majitelkou plzeňské firmy na kuchyňské zařízení, mu přineslo hmotné zajištění.
V roce 1999 vznikla dvě sdružení – české a bavorské – s cílem vydávat Klostermannovy knihy a přispívat ke zlepšování česko-německých vztahů. Díky práci bavorského spolku vyšlo sedmnáct jeho knih, čímž se spisovatel stal známým i v německy mluvících zemích. Dalším významným cílem bylo vybudování muzea v Srní. Mezitím vznikla alespoň expozice na Březníku, která bude příští rok nahrazena novou, věnovanou románu „Ze světa lesních samot“.
Klostermannovo dílo zůstává aktuální i po více než sto letech. Přestože jeho archaický jazyk může být pro mladší čtenáře náročný, jeho odkaz žije dál – například prostřednictvím projektu, při němž čeští a němečtí studenti převáděli jeho díla do podoby komiksů a maleb. Spisovatel nám zprostředkovává jedinečný pohled do doby, kdy Šumavu pokrývaly původní pralesy, a přibližuje život, zvyky a tradice tehdejších obyvatel. Jeho občasná fabulace, jako například v románu „Bílý samum“, kde líčí tragickou smrt dětí ve sněhové vánici, je pochopitelná vzhledem k dobovému kontextu a absenci jiných médií.
V současné době, kdy se často setkáváme s přehodnocováním historických osobností, je důležité zachovat kritický, ale současně uctivý přístup. Neuctivé výroky o „sladkém slizu neupřímnosti“ jsou nepřiměřené vůči autorovi, který již za svého života varoval před nacionalismem a nenávistí mezi národy. Ne nadarmo je Karel Klostermann označován za apoštola smíření mezi Čechy a Němci, jak dokládají pamětní desky odhalené v roce 2003 v Srní a St. Oswaldu. Jeho vize harmonického soužití, založeného na vzájemném respektu a spolupráci bez ohledu na národnost, je inspirativní i pro dnešní dobu.
Václav Sklenář
předseda spolku Karla Klostermanna
