Článek
Již v 5 hodin ráno přišel náš velitel roty zkontrolovat zamčené samopaly a všichni potom čekali na rozkaz velitele kasáren, který rozhodne, co bude následovat. Povel byl jasný. Budeme se bránit. Vojákům se rozdali samopaly, plné sumky s náboji a odešli jsme do tělocvičny, která byla vedle hlavní brány. Ze dvora se na bránu namířily dvě obrněná vozidla Praga V3S s kanóny. Tak jsme se připravili na obranu kasáren před okupačními vojsky. Byly to dlouhé hodiny čekání a napětí, kdy nikdo nevěděl, co bude dál. Po čtrnácté hodině byl rozkaz odvolán a my se vrátili zpět na světnice. Důstojníci, kterým vojáci neřekli jinak než lampasáci, si strhávali z čepic rudé hvězdy a nahrazovali je trikolórami. Morálka mužstva se podstatně uvolnila a pro vojáky začaly dobré časy nicnedělání. Plnily se pouze základní povinnosti jako držení služby na rotě, pomáhání při škrabání brambor v kuchyni a základní údržba vozidel. Byly omezeny výjezdy z kasáren a na vycházky se nechodilo. Podle vyprávění nižších důstojníků se ve dne v noci pálily na velitelství nejrůznější dokumenty, aby se nedostaly do rukou okupantů. Také se stávalo, že někteří řidiči nákladních vozidel se vraceli z jízd bez hydraulických zvedáků, protože Rusové, kteří je na silnicích kontrolovali, tyto zvedáky neznali a pokládali je za bomby. Oni sami totiž i na těžké nákladní ZILY používali mechanické hřebenové zvedáky.
Tato bezprizorní doba netrvala dlouho. Během dvou až tří měsíců skončila nejen pro nás vojáky, ale i pro důstojníky. Kdo si z nich nevyměnil trikoloru na čepici opět za rudou hvězdu, tak musel z Žižkových kasáren v Hradci Králové odejít…
