Článek
Můj otec, ač navzdory tomu, že je to můj rodič, tak nikdy mu nebudu ochotná věřit. Proč? Jeho chování že mě udělalo naprostou trosku. I když bylo všem jeho chování na očích, tak buď předstírali, že ono chování nevidí, nebo si to vynaložili jinak…
Muži jakožto moji nepřátelé
Já upřímně muže jsem nikdy v lásce neměla. Kvůli chování mého otce, jsem postoj nezměnila. Bála jsem se jich. Vyhýbala jsem se jejich očnímu kontaktu, který se mnou chtěli navázat. A proč? Na škole mě totiž nejvíce šikanovali právě kluci. Nadávky a různé posměšky, vyvrcholili ve slovní útok na mou intimitu…
Od té doby, jsem o muže už nejevila žádný zájem…
Můj otec, jako hřebík, co mě bodá
Teď jsme trochu odbočili od tématu. Ale potřebovala jsem, abyste mě chápali, proč já nemám ráda muže…
A mého otce vyloženě nenávidím.
Už když mě maminka čekala, přál si syna. Když zjistil, že maminka čeká dceru, během čtyř měsíců, ji bil…
A když jsem se v sedmém měsíci předčasně narodila, otec si přál mou smrt. Nedoufal, že to přežiju…
Ale já statečně bojovala…
I přes nepřízeň mého otce, který si na mě fyzicky i psychicky vybíjel svou frustraci z onoho nesplněného přání…
Když mi bylo okolo třinácti, začalo chladné období…
Čím dál tím víc se začalo projevovat jeho sebestředné já, takže jsem musela za banalitu, klečet na podlaze, jít pod studenou sprchu, či, aby mě dotahal za vlasy z bytu ven nebo mě třeba škrtil kopal a mlátil… Psychicky mě urážel tím, že na mě plival, řval na mě, že jsem omyl přírody a že jsem se neměla narodit…
Jeho despotické chování bylo tak zastrašující, že jsem už vůbec na něj nemluvila…
Bála jsem se ho…
Strašně moc…
Jenže tím příběh teprve nekončí…
O tři roky později…
Přišla jsem o svou nejmilovanější osobu; maminka podlehla rakovině.
Já naprosto na dně a zlomená jsem netušila, co nyní bude se mnou…
Jenže můj otec toho využil… Od mých čtrnácti mě vydírá… Kdykoliv si něco přeji, hned toho využije a vždy mi vyymyslí něco, co doufá, že mi dá motivaci, abych to dostala…
Jenže já nechci být nějaká služka, co udělá víc než má…
Raději jsem své sny vzdala…
Neměla jsem chuť si je plnit a místo toho jsem plnila ty otcovi…
Během šestnáctého roku, mě takto začali zneužívat i moje babičky…
Jedna mi za to, že ona do bytu přišla, aniž by cokoliv řekla (mimochodem, chodila k nám neustále) mi vlepila facku, když jsem ji chtěla slušně vyhodit… A nebo se domlouvají oba za mými zády a mnoho dalšího, co dělali…
Bohužel druhá babička, mě naprosto zdrtila… Mého otce, který ji, když přijdeme na návštěvu, vyslechne, zjistí, že to, co říká není pravda ale stále tomu věří…
A nyní? Je mi osmnáct let a bolestí, co jsem zde nevyjmenovala, rozeberu dál…
Poslední co vám o chování mého otce řeknu, bylo následující; už mě bil knihou nebo mobilem do podbřišku a nechával klečet na zmrzlém betonu, jen ve spodním prádle večer v zimě na balkóně…
Co se bude dít dál?
Hodlám se od něho odpoutat a žít samostatně. Ovšem než tento domov hrůzy jednou opustím, řeknu vám na závěr tohle; nenechte si to líbit, nebo dopadnete jako já…
Nyní se léčím s malým sebevědomím, depresemi či poruchou příjmu potravy či fyzických bolestí a modřin atd… Takže, jakmile uvidíte na kohokoliv, kdo je blízký vám, nebo vašim kamarádům dětem, nebo kohokoliv jiného ihned jednejte…
Nečekejte… Vymstí se vám to a život, vám toto trauma nevrátí zpět…
A ano, stále se mužů bojím a nejspíš budu navždy sama.
Vaše Klára
Text byl zpracován na základě výpovědi dívky, jenž toto prožila…
Pokud vás zajímá víc, tak mi napište zde Snyaprani Snyaprani
