Hlavní obsah

Anna proletářka a jiné povinné pravdy: Když film netočí příběh, ale správný názor

Foto: text: Sofia Peréz, foto: https://chatgpt.com

Anna Proletářka

Budovatelský film, který měl vychovávat víc než vyprávět. Anna proletářka je dnes nejen obrazem komunistické propagandy, ale i připomínkou, že každá doba si vytváří své vlastní „správné“ příběhy.

Článek

Jsou filmy, které chtějí vyprávět.

A pak jsou filmy, které chtějí vychovávat.

Ne nenápadně.
Ne mezi řádky.
Ale s vervou školitele na stranické schůzi.

A právě sem patří i Anna proletářka, dnes už téměř muzeální ukázka doby, kdy kamera nebyla jen umělecký nástroj, ale také ideologický megafon.

Z venkovské dívky uvědomělou soudružkou

Příběh Anny je na první pohled jednoduchý:

Mladá dívka přijde do Prahy.
Pozná sociální nerovnost.
Prozře.
A pochopí, kde stojí „správná“ strana dějin.

Z hlediska vyprávění nejde jen o osobní cestu.

Je to model.

Přerod člověka podle předem určeného ideologického scénáře.

Anna se nemá jen vyvíjet jako postava.
Má se vyvíjet správně.

A právě to je na podobných filmech fascinující.

Nejsou primárně o realitě.

Jsou o tom, jak má realita vypadat.

Kinematografie jako nástroj převýchovy

Po roce 1948 nebyl film v Československu pouze zábavou. Byl jedním z klíčových nástrojů formování veřejného vědomí. Budovatelské snímky měly ukazovat ideálního občana, správné hodnoty a žádoucí směr společnosti.

Jinými slovy:

Nešlo jen o kulturu.

Šlo o výchovu.

Hrdina nebyl ten nejzajímavější.
Ale ten ideologicky správný.

Padouch nebyl složitý.
Byl třídně jasný.

A divák neměl příliš tápat, komu fandit.

Bylo to směšné? Dnes možná. Tehdy méně

Dnes může působit úsměvně, když film tak okatě tlačí „jediný správný světonázor“.

Jenže tehdejší systém to nebral jako přehnanost.

Bral to jako povinnost.

Umění mělo sloužit společnosti, ovšem společnosti definované mocí.

A právě zde je zajímavé malé, lehce ironické zastavení:

Opravdu jsme se od té doby tolik změnili?

Dnešní doba: jiná hesla, podobný mechanismus?

Dnešní mainstreamová tvorba samozřejmě nevzniká pod dohledem ústředního výboru.

Mechanismus je ale někdy nápadně podobný:

Existují témata, která jsou automaticky morálně správná.
Existují postoje, které jsou automaticky progresivní.
A existují narativy, které získávají výraznější podporu institucí, festivalů, grantových struktur či aktivistických platforem.

Jednou byla povinná třídní uvědomělost.
Dnes může být povinná jiná forma společenské uvědomělosti.

Ne nutně stejná.
Ale princip?

Občas překvapivě podobný.

Rozdíl je v obsahu. Podobnost bývá ve formě

To neznamená, že každé současné společenské téma je propaganda.

Stejně jako ne každý film 50. let byl bezcenný.

Zajímavější je otázka:

Kdy umění ještě otevírá diskusi…
a kdy už pouze signalizuje správný postoj?

Protože jakmile příběh přestane klást otázky a začne rozdávat ideologické body, něco se mění.

Ať už jde o rudý šátek…
nebo jakýkoli jiný symbol doby.

Každá éra má své „Anny proletářky“

Možná právě to je nejzajímavější.

Každá společnost si vytváří vlastní kulturní díla, která zpětně působí až příliš poslušně vůči dominantnímu proudu.

Jednou to byla dělnická revoluce.
Jindy národní jednota.
Dnes mohou být důrazem jiná společenská témata.

To samo o sobě nemusí být špatně.

Problém začíná ve chvíli, kdy se z umění stane především nástroj správného názoru.

Takže jsou dnešní filmy totéž?

Ne.

Historické srovnání má své limity. Totalitní propaganda a pluralitní společnost nejsou totéž.

Ale lehká ironie je na místě:

Každá doba si ráda myslí, že právě ona už propagandě nepodléhá.

A přitom často jen vyměnila kulisy.

Co z toho plyne pro diváka?

Možná jednoduchá věc:

Když film příliš horlivě vysvětluje, co si máš myslet…
zbystři.

Protože nejlepší umění většinou nevychovává příkazem.

Spíš nutí přemýšlet.

Na Anna proletářka dnes nemusíme hledět jen jako na kuriózní relikt komunismu.

Může fungovat i jako připomínka, že kultura bývá často zrcadlem mocenských trendů své doby.

A že otázka není jen:

„Čemu tehdy sloužila propaganda?“

Ale také:

„Jsme si dnes opravdu jistí, že ji vždy poznáme… když nosí modernější kostým?“

Pokud se vám příběh líbil, další najdete na mých stránkách: https://sofiepise.cz/

Odkazy / zdroje k článku:

  1. Národní filmový archiv – Anna proletářka (1952):
    nfa[.]cz/cs/filmy-a-data/film/2253-anna-proletarka
  2. Československá filmová databáze / Filmový přehled – Anna proletářka:
    www[.]filmovyprehled[.]cz/cs/film/396460/anna-proletarka
  3. Česká televize / Zlatý fond – budovatelský film a poúnorová kinematografie:
    www[.]ceskatelevize[.]cz/specialy/zlaty-fond/
  4. Encyclopaedia Britannica – Propaganda:
    www[.]britannica[.]com/topic/propaganda
  5. Oxford Reference – Socialist Realism:
    www[.]oxfordreference[.]com/display/10.1093/oi/authority.20110803100515226
  6. Ústav pro studium totalitních režimů – kultura a propaganda po roce 1948:
    www[.]ustrcr[.]cz
  7. Ivan Olbracht – Anna proletářka (románová předloha):
    www[.]databazeknih[.]cz/knihy/anna-proletarka-133116

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít publikovat svůj obsah. To nejlepší se může zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz