Článek
V obchodě bylo plno. Pátek odpoledne, fronta se kroutila mezi regály a pokladna pípala v pravidelném rytmu.
Mladá maminka položila na pás rohlíky, mléko, dětskou přesnídávku a balíček těstovin. Dítě v kočárku bylo neklidné a snažilo se natáhnout po barevných žvýkačkách u pokladny.
„Sto čtyřicet osm korun,“ řekla prodavačka.
Maminka vytáhla peněženku. Chvíli hledala. Vysypala mince do dlaně. Přepočítala je jednou. Podruhé.
„Mám jen sto třicet devět,“ řekla tiše a zčervenala. „Můžete mi, prosím, vrátit ty těstoviny?“
Za ní si někdo povzdechl.
Prodavačka se na ni podívala. Viděla unavené oči. Viděla dítě, které už začínalo plakat. A viděla devět korun.
„To je dobré,“ řekla klidně. „Nechte to být.“
Maminka zavrtěla hlavou. „To nemůžete…“
„Můžu,“ usmála se prodavačka a sáhla do vlastní kapsy pod pokladnou. Položila na pult drobné. „Příště to vyjde.“
Fronta ztichla.
V tu chvíli vystoupil muž, který stál hned za maminkou. Položil na pás ještě jednu minci. „To je za mě,“ řekl. „Ať to není jen příště.“
Mamince se zaleskly oči. „Děkuju,“ zašeptala. Nevěděla, komu dřív děkovat.
O několik měsíců později visel na nástěnce u pokladny papír.
Hledáme vedoucí směny.
Majitel obchodu přijel osobně. Prý chce někoho spolehlivého.
Někdo mu totiž vyprávěl příběh o tom, jak jeho žena jednou neměla u pokladny devět korun a místo trapasu si odnesla pocit, že svět ještě drží pohromadě.
Prodavačka dostala nabídku jako první.
Když jí to majitel oznamoval, jen pokrčila rameny.
„To bylo jen pár drobných, nechtěla jsem, aby se styděla,“ řekla nakonec.
„A přesně tohle od vedoucí potřebuji,“ odpověděl.
Za pokladnou to znovu pípalo.
A svět se točil dál.
