Článek
V druhé polovině osmnáctého století žil na břehu rybníka Rožmberk chudý, ale zručný rybář Jakub. Měl malou dřevěnou chalupu, loďku z vrbového dřeva a ženu Annu, která dokázala z hrstky mouky a čerstvých ryb uvařit tu nejlepší večeři na Třeboňsku. Jakub měl vše, co k životu potřeboval – teplou postel, střechu nad hlavou a ženu, která ho milovala. Jenže v jeho srdci se usadila nespokojenost. Každý den se díval na panské kočáry jezdící kolem a v duchu proklínal svůj osud. Toužil po zlatě, po velkém domě a po tom, aby už nikdy nemusel v chladném ranním jarním dešti tahat z vody těžké sítě.
Jedné podzimní noci, kdy nad hladinou Rožmberka visela mlha hustá jako smetana, se Jakub vydal na vodu sám. Ryby ten den vůbec nebraly a jeho zlost rostla s každým prázdným ztažením sítě. Když hodiny na třeboňské věži odbily půlnoc, Jakub vzteky praštil veslem do vody a zakřičel do tmy: „Dal bych cokoli, klidně i vlastní duši, jen abych jednou vytáhl sítě tak plné, že se pod tou vahou zlomí i samotná loď!“ V tu chvíli voda kolem loďky zčernala a z mlhy se vynořil podivný stařec v potrhaném zeleném kabátě. Oči mu svítily jako dva rozžhavené uhlíky.
„Tvoje přání je mi rozkazem, rybáři,“ zasyčel stařec chladným hlasem, ze kterého Jakuba zamrazilo v zádech. „Dám ti sítě plné ryb, o jakých se ti ani nezdálo. Každý tvůj hod bude úspěšný a zlato se ti posype do kapes. Má to ale jednu podmínku. Jakmile jednou nahodíš síť z pouhé chamtivosti, a ne z hladu, ztratíš úplně všechno, co jsi do té chvíle měl.“ Jakub, zaslepený vidinou bohatství, bez přemýšlení přikývl. Stařec zmizel a hned při dalším nahození byla síť tak těžká, že ji Jakub sotva vytáhl. Byla plná obřích kaprů a candátů.
Během několika měsíců se Jakubův život od základu změnil. Stal se z něj nejbohatší muž v kraji. Koupil velký kamenný dům, Annu oblékl do drahého hedvábí a najal si sluhy. Jenže čím víc peněz měl, tím víc jich chtěl. Přestal mít radost z ranního slunce, zapomněl na klidné chvíle s Annou a jeho jedinou myšlenkou bylo, jak vydělat ještě víc. Anna ho prosila, aby už na vodu nechodil, že mají všeho dostatek, ale Jakub ji odmítal poslouchat. Stal se z něj zajatec vlastního úspěchu.
Osudný den přišel přesně rok od onoho setkání. Jakub stál na břehu a sledoval své plné sklady. Přesto mu to nestačilo. Chtěl koupit další pozemky a ponížit místního rychtáře. I přes varování před blížící se bouří vyjel o půlnoci na rybník. Nahodil síť, která se okamžitě naplnila nevídaným množstvím ryb. Loď se nebezpečně naklonila. Místo toho, aby Jakub síť odřízl a zachránil se, zkusil z vody vytáhnout ještě druhou. Chtěl zkrátka úplně všechno. V tu chvíli se z hlubin ozval zlověstný smích starce z mlhy.
Obří vlna loďku v mžiku otočila dnem vzhůru. Jakub bojoval o život v ledové vodě, těžké sítě ho však táhly ke dnu. Když se mu ráno konečně podařilo polomrtvému a vysílenému doplazit na břeh, zjistil, že záchranou života nic neskončilo. Jeho dům i sklady v noci zasáhl blesk a lehl popelem.
Když se vrátil ke staré zřícené chalupě, Anna tam už nestála – odešla zpátky ke svým rodičům, protože s mužem, kterého pohltila chamtivost, už nedokázala žít. Jakubovi nezbylo vůbec nic. Seděl na břehu Rožmberka, v rukou držel jen roztrhaný kus staré sítě a teprve tehdy pochopil pravý význam slov, že kdo chce všechno, ztratí i to, co měl.
Zdroje:
- Jihočeské lidové pověsti a mýty z oblasti Třeboňska a Rožmberka
- Sbírky klasických českých přísloví, bajek a mravoučných příběhů s regionální tematikou
- Historické zápisky o životě a řemesle rybníkářů na panských statcích v 18. století
