Článek
Na mapě vypadá Čertova brázda nenápadně. Spíš jako chyba v terénu než jako legenda. Tenká linie, která se vine krajinou, občas mizí, občas se znovu objeví, jako by si nebyla jistá, jestli chce být vidět.
A možná si to není jistá dodnes.
Poprvé jsem si pomyslela, že „Čertova brázda“ je jeden z těch názvů, které vznikly z nudy. Když už nevíme, jak něco pojmenovat, dáme tam čerta. Funguje to u skal, děr, balvanů i hor. Čert je univerzální vysvětlení všeho, co přesahuje lidskou trpělivost.
Jenže pak jsem zjistila, že tahle brázda má přes dvacet kilometrů.
A že se táhne krajinou s takovou vytrvalostí, jakou mají jen věci, které neodejdou ani poté, co se na ně zapomene.
Legenda je jednoduchá. A dobrá legenda má být jednoduchá.
Svatý Prokop zapřáhl čerta do pluhu a vyoral brázdu odněkud někam. Od světa pohanského k světu křesťanskému. Od chaosu k řádu. Od temnoty ke světlu. Nebo tak něco.
Upřímně: vždycky jsem měla slabost pro čerta. Ne pro zlo, ale pro tu postavu, která je neustále k dispozici jako viník. Někdo, kdo dělá práci, již nikdo jiný dělat nechce, a pak za ni ještě dostane nálepku padoucha. V legendách tahá kameny, hloubí skály, staví mosty, orá pole. Čert je stavební dělník mytologie.
Když jdete krajinou podél míst, kde má Čertova brázda vést, nic dramatického se neděje. Žádné ohně, žádné síry. Jen pole, lesy, cesty, které vypadají jako cesty.
A právě to je podezřelé.
Protože krajina si pamatuje. Ne slovem, ale tvarem. Ne příběhem, ale opakováním. Některé linie se prostě pořád znovu vyšlapávají. Lidé chodí tam, kde už někdo šel před nimi. Možná stovky let. Možná tisíce.
Archeologové se zdráhají mluvit o čertech. A právem. Mluví o úvozových cestách, o starých komunikacích, o hranicích v krajině. O tom, že tudy vedla důležitá spojnice.
A já si představuju, jak někdo kdysi šel stejným směrem, s jiným strachem, jinou nadějí, ale stejným tělem, které se unavilo na stejném kopci.
Možná že Čertova brázda není dílem čerta ani světce.
Možná je to dílo vytrvalosti.
Ale legendy vznikají z potřeby. Potřebujeme dát tvar věcem, které jsou příliš velké. Dvacet kilometrů brázdy je hodně i na lidskou představivost. A tak si pomůžeme nadpřirozenem. Zapřáhneme čerta. Přidáme světce. Vznikne příběh, který si zapamatujeme.
Přemýšlím, jestli čert při tom orání nadával. Jestli si stěžoval na záda. Jestli se ptal, kdy už to bude hotové. A jestli mu Prokop někdy řekl „děkuju“.
Legendám chybí drobnosti. Ty malé lidské věci, které dělají příběh skutečným.
Když dnes člověk stojí na místě, kde by brázda měla být, často ji nevidí. Pole jsou zorána znovu a znovu. Lesy rostou, mizí, vracejí se. Silnice překryly staré stezky.
A přesto něco zůstává. Pocit, že tady něco vedlo. Že tudy šel směr.
Čertova brázda je možná spíš otázka než odpověď.
Otázka, kudy chodíme, aniž bychom věděli proč.
Otázka, kolik stop po sobě zanecháme, aniž bychom tušili, že jednou dostanou jméno.
A pak je tu ještě jedna možnost. Ta nejtišší a nejnepohodlnější.
Že čert i světec jsou jen zástupné postavy. Že skutečným tahounem byl člověk. Jeho potřeba spojovat místa. Jeho neochota vzdát se cesty, i když byla těžká. Jeho schopnost vytrvat.
Možná jsme si čerta vymysleli proto, abychom si nemuseli přiznat, kolik práce jsme odvedli sami.
A tak Čertova brázda leží v krajině dál. Neurčitá. Nedovysvětlená.
Jako stará věta bez tečky.
Zdroj:
- Legendární legenda: Podle středověké pověsti svatý Prokop zapřahal do pluhu samotného čerta a „vyoral“ touto čarodějnou silou brázdu – odtud název Čertova brázda. Wikipedia
Skutečný archeologický rys: Moderní výzkumy ukazují, že některé části brázdy obsahují ramparty a příkopy, které mohly existovat jako raně středověké linie ovládající zemědělský či dopravní prostor. Wikipedia
- Další výklad: Někteří archeologové ji interpretují také jako starší obchodní či dopravní komunikaci ( pravěkou stezku) využívanou už v mladší době kamenné. Vitice
- Archeologická: Brázda byla lidskou liniovou stavbou, používanou jako cesta, hranice nebo komunikace. Cesty a památky
- Geologická myšlenka: Někteří odborníci se dříve snažili vysvětlit rys jako součást geologického zlomu, ovšem průzkumy ukázaly, že jde spíše o povrchový terénní útvar bez hlubší geologické souvislosti. Cesty a památky
Autorka: Sofia Peréz
Píšu eseje, vyprávění a povídky na pomezí reality a fantazie. Zajímají mě příběhy míst, paměť krajiny a drobné absurdity každodennosti. Věřím, že i legenda může být způsobem, jak mluvit o věcech, které se jinak vysvětlují těžko.
