Článek
Když se setmí na Vyšehradě, není to tma obyčejná.
Je to tma, která si pamatuje.Kameny tam mlčí jinak než jinde. Jako by věděly, že některé věci je lepší neříkat nahlas. A přesto,nebo právě proto, se tam po staletí vypráví příběh o sázce, kterou by si žádný rozumný člověk nevsadil.
Jenže v tomhle příběhu nešlo o člověka.Tenkrát žil na Vyšehradě kněz. Nebyl slavný, nebyl mocný, jen tvrdohlavý. Takový ten typ, který nepřesvědčuje křikem, ale vytrvalostí. A právě to bývá pro peklo nejnebezpečnější.
Ďábel si ho všiml rychle.
„Vsadíme se,“ řekl jednou v noci, když se objevila postava ve stínu kostela.
„Co?“ zeptal se kněz.
„Že ti přinesu sloup z Říma dřív, než ty odsloužíš mši.“
Kněz se na něj podíval. A místo strachu ucítil cosi jiného,pobavení.
„Dobře,“ řekl.
„Ale když prohraješ, necháš tu, co přineseš.“
Ďábel se zasmál. Ten smích prý duněl až v základech hradeb. Protože kdo by čekal, že modlitba bude rychlejší než peklo?
A tak ďábel vyrazil.
Letěl nocí, rval se vzduchem, tahal sloup těžký jako hříchy celého města. Měl radost. Byl si jistý. Vždyť mše trvá, lidé se loudají, modlitby se vlečou.
Jenže na Vyšehradě se ten večer modlilo jinak.
Kněz neuspěchal ani slovo. Každé mělo váhu. Každé mělo místo. A čím víc ďábel spěchal, tím víc se mu noc lepila na křídla.Když se blížil k Praze, začal slyšet zvony.A to neměl rád.
Sloup byl už skoro tady. Nad Vyšehradem se zvedal vítr a tma zhoustla. Ďábel se usmál, vítězství bylo na dosah. Ale v tu chvíli zazněla poslední slova mše.
Hotovo.
Ďábel zaklel. A to tak, že se prý zachvěla zem.Ve vzteku mrštil sloupem o skálu. Kámen praskl, rozlomil se na tři kusy a zaryl se do země. A ďábel,poražený, ponížený,zmizel s prásknutím, které se ještě dlouho neslo nocí.
Dodnes ty kusy leží na Vyšehradě.Někdo říká, že jsou to jen kameny.
Jiní tvrdí, že když se jich dotkneš za tiché noci, ucítíš chlad, který není z tohoto světa.
A občas, opravdu jen občas, prý slyšíš tlumený smích. Ne lidský. Spíš naštvaný. Jako by si někdo dodnes nemohl odpustit, že prohrál s klidem a trpělivostí.
Vyšehrad se pak znovu ponořil do ticha.A kněz? Ten prý druhý den sloužil mši úplně stejně jako každou jinou. Protože věděl, že největší vítězství nejsou ta, o kterých se mluví nahlas.
A Praha? Ta si ten příběh schovala.
Do kamene.
Do stínu.
A do vědomí, že ne každá sázka musí skončit peklem.
Autorka: Sofia Peréz
Píšu povídky o Praze, jejích pověstech a místech, kde ani čert neměl poslední slovo.
