Článek
Všimla si ho až ve chvíli, kdy otočil stránku.
Stejná obálka.
Stejné ohnuté rohy.
Stejná zvýrazněná věta v horní třetině stránky.
Zvedla oči.
On si toho všiml taky.
To ticho mezi nimi nebylo náhodné. Bylo plné otázky.
Seděli naproti sobě ve vlaku, který měl zpoždění už dvacet minut. Vagon byl přeplněný, lidé znudění, telefony vyčerpané.
Jen oni dva drželi tutéž knihu.
„Dobrá?“ zeptal se nakonec.
Pokrčila rameny. „Záleží proč ji čtete.“
Usmál se. „A proč ji čtete vy?“
Na chvíli zaváhala.
Tady přichází ten moment.
Ten, kdy se dá odpovědět lehce.
Nebo pravdivě.
„Protože v ní někdo odchází,“ řekla tiše. „A já potřebuju vědět, že se to dá přežít.“
Nezeptal se kdo.
To bylo zvláštní.
„Já ji čtu,“ řekl po chvíli, „protože v ní někdo zůstane. A já potřebuji vědět, že to někdy dává smysl.“
Teď byla řada na ní, aby se neptala.
Dva čtenáři.
Jedna kniha.
Dva úplně jiné konce.
Vlak se konečně rozjel.
Listovali stránkami skoro současně. Občas se jejich pohledy střetly nad stejným odstavcem. Jednou se dokonce oba nadechli u té samé věty.
A pak přišla kapitola, kterou oba znali.
„Tohle je ta část,“ řekli současně.
Zasmáli se.
Napětí povolilo.
„Chcete vědět, jak to skončí?“ zeptal se.
Podívala se na něj. „Vy už to víte?“
Přikývl.
„Dočetl jsem to minulý týden.“
Takže on čte podruhé.
To všechno změnilo.
„A?“ zeptala se.
Podíval se z okna.
„Záleží, co hledáte.“
Její zastávka přišla dřív, než čekala.
Zavřela knihu, ale prst nechala založený mezi stránkami.
„Tak mi to neříkejte,“ řekla nakonec. „Chci si to zjistit sama.“
Usmál se.
„To je správně.“
Když vystupovala, otočila se.
On už nečetl.
Díval se za ní.
A na jeho stránce byl odstavec, který měla zvýrazněný i ona.
Věta o tom, že některé příběhy neskončí, jen změní podobu.
O tři zastávky dál knihu zavřel.
A poprvé si uvědomil, že ji vlastně nečte kvůli příběhu.
Čte ji proto, že ji četla ona.
