Článek
Karel opravoval starý dům po svých rodičích. Když si poprvé prohlédl střechu, zdi i zahradu zarostlou plevelem, měl velké plány.
„Za půl roku je hotovo,“ řekl tehdy sebevědomě.
Jenže půl roku dávno uplynulo. A práce jako by neubývalo. Jednou se pokazilo nářadí, podruhé přišly deště, potřetí musel na čas odjet za prací.
Dům se měnil jen pomalu.
Jednoho podzimního odpoledne seděl Karel na schodech a díval se na dvůr. Vedle něj stál soused Franta a opíral se o plot.
„Pořád to není hotové,“ povzdychl si Karel.
Franta se rozhlédl kolem. Nová okna, opravená střecha, čerstvě natřená vrata.
„Víš,“ řekl klidně, „když jsi začínal, nedalo se tu skoro projít.“
Karel se rozhlédl znovu. Najednou si uvědomil, kolik věcí už vlastně udělal.
Možná pomalu.
Možná po malých krocích.
Ale přece jen dopředu.
Franta se usmál a poklepal na plot. „Co se vleče, neuteče.“
Karel se opřel o zeď a poprvé po dlouhé době měl pocit, že nikam nespěchá.
Protože některé věci v životě nejsou závod.
Jsou to spíš dlouhé cesty, které se skládají z mnoha malých kroků.
