Článek
V ponuré atmosféře roku 1917, kdy byla celá Evropa hluboce poznamenána hrůzami první světové války, masovým umíráním a kolektivním traumatem, vznikly v malé anglické vesnici Cottingley snímky, které slibovaly přinést hmatatelný důkaz o existenci nadpřirozeného světa.
Dvě mladé dívky – šestnáctiletá Elsie Wrightová a její teprve devítiletá sestřenice Frances Griffithsová – tehdy předložily rodičům černobílé fotografie, na kterých pózovaly v přírodě obklopené drobnými tančícími vílami.
Tyto křehké okřídlené bytosti vypadaly, jako by právě vystoupily z nejkrásnějších dětských pohádek, a pro tehdejší společnost, která zoufale hledala jakýkoli únik před krutou válečnou realitou, se tyto obrazy staly zhmotněným snem, kterému chtěl každý bezhlavě věřit.
Mimořádná síla těchto snímků spočívala v tom, že na počátku dvacátého století měla fotografie v lidských očích téměř posvátné a nezpochybnitelné postavení objektivního svědka reality. Lidé tehdy žili v neotřesitelném přesvědčení, že fotoaparát zkrátka nelže, protože tehdejší technologie neumožňovala žádné masové digitální retuše ani filtry, které jsou dnes běžnou součástí našich životů.
Snímky tak velmi rychle upoutaly pozornost tehdejších spiritualistů a především slavného spisovatele sira Arthura Conana Doyla, což s sebou přineslo obrovskou vlnu celosvětové popularity. Doyle, který dal světu postavu Sherlocka Holmese jako zosobnění chladné logiky, dedukce a přísného skepticismu, paradoxně sám podlehl hluboké osobní víře v nadpřirozeno, protože po ztrátě syna ve válce zoufale hledal důkaz, že lidská duše a kouzla neumírají.
Skutečná pravda za touto celosvětovou senzací byla přitom až dětsky prostá a naivní. Dívky si postavičky víl jednoduše překreslily z populární dětské knížky, pečlivě je vystřihly z obyčejného papíru a pomocí dlouhých vlásenek a špendlíků je upevnily na větve keřů v okolí potoka, kde následně stiskly spoušť rodinného fotoaparátu.
To, co začalo jako nevinná dětská hra a pokus obelstít přísné rodiče, se pod tlakem tehdejších médií rozrostlo v jeden z nejslavnějších a nejdéle udržovaných hoaxů v dějinách. Obě ženy se k tomuto milému podvodu veřejně přiznaly až ve svém pokročilém stáří na začátku osmdesátých let, kdy s úsměvem potvrdily, že veškeré magické bytosti byly pouhým papírovým výtvorem.
Tento příběh z roku 1917 je neuvěřitelně hlubokou psychologickou sondou, která nám připomíná, že ty největší iluze málokdy vznikají kvůli technické dokonalosti samotného podvodu, ale spíše kvůli našemu vlastnímu přání.
Když je lidská touha po kráse a naději dostatečně silná, kritické myšlení okamžitě ustupuje do pozadí a i obyčejná papírová figurka na špendlíku se v našich očích promění v nezpochybnitelný důkaz magie.
Baví vás zapomenuté lidské osudy, historické záhady nebo napínavé příběhy z minulosti? Další autorské texty a medailonky, které se na Seznam Médium nevešly, najdete na mém osobním blogu.
V dnešní moderní době sice už nehledáme v lesích okřídlené víly, ale na internetu a sociálních sítích denně podléháme digitálně upraveným senzacím, konspiračním teoriím a příběhům, kterým chceme věřit prostě proto, že jsou mnohem snazší a zářivější než šedivá realita našich běžných dnů.
Zdroje:
- Historie slavných mystifikací: Analýza National Science and Media Museum v Bradfordu, kde jsou uloženy původní fotoaparáty a negativy z Cottingley.
- Životopis sira Arthura Conana Doyla: Studie v časopise Journal of Historical Studies zaměřená na autorův vztah ke spiritualismu a jeho roli v kauze Cottingleyských víl.
