Článek
Jeden mocný vládce měl ve svém životě čtyři ženy.
Tu nejmladší si hýčkal nejvíc. Zahrnoval ji dary, chránil ji a věnoval jí veškerou péči. Byla pro něj symbolem radosti a potěšení.
Třetí si bral s sebou na cesty. Byl na ni hrdý, obdivoval její krásu a rád ji ukazoval světu. Zároveň se ale bál, že ho jednou opustí.
Druhá byla jeho oporou. Když měl starosti, obracel se právě na ni. Uměla naslouchat, poradit a vždy ho podržela, když bylo nejhůř.
A pak tu byla první.
Ta nejtišší a nejvěrnější. Dlouho stála v pozadí, starala se o věci, které nikdo neviděl. Přesto si jí vládce téměř nevšímal.
Jednoho dne však přišla nemoc.
Vědomí blížícího se konce v něm probudilo strach. Uvědomil si, že brzy odejde a možná zůstane sám.
Rozhodl se obrátit na ty, kterým věnoval svůj život.
Podíval se na tu, kterou miloval nejvíc:
„Půjdeš se mnou?“
Odpověď přišla rychle a chladně:
„Ne.“
Zůstal zaskočený.
Obrátil se na další:
„A ty?“
„Život jde dál,“ odpověděla. „Já tu zůstanu.“
Bolest zesílila.
Nakonec se obrátil k té, která mu vždy pomáhala:
„Doprovodíš mě?“
„Dovedu tě jen k poslední hranici,“ odpověděla tiše.
V tu chvíli, kdy už nic nečekal, ozval se slabý hlas:
„Já s tebou půjdu.“
Byla to ta, kterou celý život přehlížel.
Vládce sklonil hlavu a s lítostí pronesl:
„Měl jsem se ti věnovat víc… dokud byl čas.“
Pointa:
V životě pečujeme o mnoho věcí, o tělo, majetek, postavení i vztahy. Ale jen jedna část nás zůstává s námi vždy. A právě té často věnujeme nejméně pozornosti.
blog
