Článek
V 50. letech minulého století zkoumali vědci na Harvardu hranice přežití. Do nádob s vodou vložili laboratorní krysy a sledovali, jak dlouho vydrží plavat. Výsledek byl smutný, většina z nich se vzdala a klesla ke dnu už po několika minutách.
Pak ale výzkumníci změnili postup. Ve chvíli, kdy už bylo zřejmé, že zvířata jsou na pokraji sil a každou vteřinou se přestanou hýbat, je na okamžik vytáhli ven. Nechali je krátce oddechnout, osušili je a pak je vrátili zpět do vody.
To, co následovalo, vědcům vyrazilo dech.
Ti samí tvorové, kteří předtím vydrželi bojovat jen pár minut, najednou plavali desítky hodin. Někteří vydrželi až 60 hodin v kuse. Fyzicky byli stále stejní, voda byla stejně hluboká a situace stejně těžká. Co se tedy změnilo?
Změnilo se jejich vnitřní nastavení. Získali naději.
Někde hluboko v nich zůstala stopa: je možné být zachráněn. Ta myšlenka jim dodala sílu pokračovat i ve chvíli, kdy tělo křičelo únavou. Věděli, že jejich úsilí nemusí být marné.
Pointa
Hranice našich možností nejsou vždy tam, kde si myslíme. Často je vytváří naše vlastní hlava, která nám v těžkých chvílích našeptává, že už není cesty ven.
Pokud ale věříte, že má smysl vydržet ještě o jednu minutu déle, dokážete mnohem víc, než jste si kdy představovali. Naděje totiž není jen pocit, je to palivo, které nás nenechá klesnout ke dnu.
Vzpomenete si na chvíli, kdy vás zachránila právě naděje, že „příští minuta“ už přinese změnu?
Zdroje:
- Psychology Today – Hope and Resilience: Článek rozebírající Richterův experiment a jeho dopad na naše chápání psychické odolnosti.Odkaz: psychologytoday.com
- University of Adelaide – The Richter Experiment: Historický pohled na výzkum profesora Curta Richtera z Harvardu a Johns Hopkins University.Odkaz: adelaide.edu.au (případně vyhledejte "Curt Richter 1957 study")
- World of Psychology – The Biology of Hope: Studie o tom, jak očekávání pozitivního výsledku ovlivňuje fyzickou vytrvalost a hladinu stresových hormonů.Odkaz: psychcentral.com
