Článek
Říká se, že české rybníky nejsou jen plné ryb. Kdo umí naslouchat šplouchání vody a šumění starých vrb, může spatřit svět, který lidské oči vídají jen zřídka. Právě odtud pochází dnešní pohádka…
Za starým mlýnem, tam kde voda zpívala mezi kameny a vrby si čechraly dlouhé vlasy ve větru, byla hluboká tůň.
V ní bydlel starý hastrmánek.
Nebyl veliký ani strašidelný.
Měl vousy zelené jako mech a kabátek tak krásný, že se třpytil i za měsíčních nocí.
Nejpodivnější však byly jeho knoflíky.
Bylo jich právě dvanáct.
Každý byl jiný.
Jeden zářil modře jako ranní obloha.
Jiný měl barvu jarní trávy.
Další byl zlatý jako zapadající slunce.
Nikdo ve vesnici nevěděl, odkud se vzaly.
Jen nejstarší vrba si šeptala s větrem, že každý knoflík ukrývá jeden dobrý lidský příběh.
A dokud příběh v knoflíku odpočíval, jeho kouzlo čekalo na chvíli, kdy bude znovu potřeba.
Jednoho dne přišla k tůni malá Johanka.
Sedla si na pařez a rozplakala se.
„Copak se stalo?“ ozval se hastrmánek.
„Mamince uschla poslední léčivá bylinka,“ vzlykala.
„Tatínek je nemocný a nikde už žádná neroste.“
Hastrmánek se chvíli díval na hladinu.
Pak se podíval na svůj kabátek.
Jeden zelený knoflík se najednou rozzářil.
Pomalu jej odepnul.
„Tenhle v sobě schovává příběh jedné babičky, která kdysi zachránila celý les jedinou snítkou mateřídoušky.“
Johanka tomu nerozuměla.
Vodník jí knoflík položil do dlaně.
„Až přijde správná chvíle, sám ti ukáže cestu.“
Dívka šla domů.
Celou cestu držela knoflík pevně v dlani.
Najednou ucítila jemnou vůni bylinek.
Vítr se otočil.
Ve vysoké trávě se cosi zalesklo.
Byla tam jediná mateřídouška.
Přesně taková, jakou potřebovala.
Maminka z ní uvařila voňavý čaj.
Tatínkovi bylo každým dnem lépe.
Za pár dnů už zase pracoval na mlýně a z komína stoupal veselý kouř.
Johanka běžela poděkovat.
Hastrmánek seděl jako vždy na vrbě.
Jen na kabátku mu jedno místo zůstalo prázdné.
„Vždyť jsi přišel o knoflík…“
Vodník se usmál.
„Počkej do západu slunce.“
Jakmile se poslední paprsek dotkl hladiny, z vody vyskočila malá stříbrná rybka.
Třikrát obkroužila vrbu.
Pak se proměnila v kulatou kapku rosy.
Kapka se snesla na kabátek…
...přesně tam, kde chyběl knoflík, vyrostl nový.
Nebyl stejný.
Uvnitř se totiž něco pohybovalo.
Johanka se zadívala pozorněji.
A měla pocit, že v něm vidí sama sebe, jak běží loukou s voňavou mateřídouškou v náručí.
Hastrmánek přikývl.
„Každý dobrý skutek se jednou promění v nový příběh.“
„A ten pak hlídá můj kabátek.“
Od té doby se Johanka vždycky usmála, kdykoli šla kolem tůně.
Občas se jí zdálo, že některý z knoflíků slabounce problikne.
Jako by se v něm někdo smál.
Nebo zpíval.
Nebo právě začínala nová pohádka.
A kdo ví…
Možná má starý hastrmánek svůj zelený kabátek dodnes.
Stačí přijít za letního večera ke starému mlýnu.
Posadit se potichu pod vrbu.
A chvíli se dívat na hladinu.
Když budeš mít dobré srdce, možná zahlédneš, jak se na kabátku na okamžik rozzáří jeden z kouzelných knoflíků.
A třeba právě v něm čeká na svůj čas další pohádka.
