Článek
Pan Jaroslav pracoval ve firmě už dlouho. Byl spolehlivý, přesný a trochu starosvětský. Kolegové si z něj občas dělali legraci, že kdyby mohl, psal by e-maily ještě na psacím stroji.
Jednoho dne se ale rozhodl, že ukáže, jak moderní dokáže být.
„Dneska pošlu hlasovou zprávu,“ řekl si u telefonu. „To je teď přece běžné.“
Chtěl ji poslat kolegyni z vedlejšího oddělení, se kterou si občas psali a která mu nedávno pomohla s jedním složitým dokumentem.
Stiskl tlačítko nahrávání a trochu rozpačitě řekl:
„Hezký den, sluníčko… jen jsem chtěl říct, že ten soubor už jsem upravil a poslal dál.“
Zprávu odeslal a spokojeně odložil telefon.
O pár vteřin později mu začal mobil podivně vibrovat.
Jedna notifikace za druhou.
Jaroslav otevřel aplikaci a ztuhl.
Hlasovku neposlal kolegyni.
Poslal ji do pracovního chatu celé firmy.
Chvíli jen seděl a zíral na obrazovku. Přemýšlel, jestli má zprávu smazat, omluvit se, nebo raději odjet na dovolenou a vrátit se za týden.
Než stihl cokoliv udělat, objevila se v chatu nová odpověď.
Psala ji účetní.
„Děkujeme za pozdrav,“ stálo tam.
„Takové oslovení jsme tu ještě neměli.“
O pár vteřin později přibyla další zpráva od kolegy z IT:
„Jaroslave, jestli budeš každé ráno zdravit celý tým jako sluníčka, pondělky budou mnohem snesitelnější.“
A pak někdo přidal smajlík se sluncem.
Napětí najednou zmizelo. Chat se začal plnit úsměvnými reakcemi a drobnými vtípky.
Jaroslav se nakonec taky usmál.
Od té doby už hlasovky posílá opatrněji.
Ale když někdo v kanceláři začne ráno trochu mrzutě, vždycky se ozve někdo, kdo připomene:
„Tak co, Jaroslave… dneska žádné sluníčko?“
