Článek
Jednoho dne přišel za moudrým mužem mladík, plný rozčilení a vzdoru.
„Nemůžu už doma vydržet,“ začal bez okolků.
„S otcem si vůbec nerozumíme. Pořád se hádáme. Připadá mi, že ničemu nerozumí a všechno vidí úplně jinak než já. Přemýšlím, že odejdu.“
Stařec ho klidně vyslechl a pak se pousmál.
„Rozumím ti víc, než si myslíš,“ odpověděl
„Když mi bylo tolik co tobě, měl jsem úplně stejný pocit. Připadal mi nepochopitelný. Zdálo se mi, že je pozadu a že mě nemůže ničemu naučit.“
Mladík pozorně naslouchal. „Jenže pak uběhlo pár let,“ pokračoval muž.
„Když mi bylo o deset víc, všiml jsem si, že se s ním dá mluvit o něco lépe. Už to nebylo tak beznadějné.“
Na chvíli se odmlčel.
„A dnes?“ dodal.
„Dnes, když si nevím rady, jdu za ním pro radu.“
Mladík zůstal zticha.
„Víš,“ uzavřel stařec, „možná se nezměnil on tak rychle, jak si myslíš. Možná ses změnil ty.“
Pointa:
To, co na druhých vidíme, často odráží naši vlastní zralost.
