Článek
Park byl téměř prázdný. Pozdní odpoledne se překlápělo do večera a lidé spěchali domů, zatímco ona si jen potřebovala na chvíli sednout. Ne proto, že by byla unavená fyzicky. Spíš měla pocit, že celý den běžela rychleji než její vlastní myšlenky.
Našla volnou lavičku. Starou, trochu oprýskanou, s číslem sedm vyrytým do kovového opěradla. Posadila se a až po chvíli si všimla drobného nápisu na dřevěné desce:
„Jestli tu sedíš poprvé, zastav se. Někdo před tebou to potřeboval taky.“
Usmála se. Nevěděla, kdo to napsal ani kdy. Ale najednou měla pocit, že nemusí nikam spěchat.
Vedle lavičky ležel kelímek od kávy, který tam někdo zapomněl. Vítr ho občas posunul o pár centimetrů a vydal přitom tichý šustivý zvuk. Jinak bylo ticho. Takové to obyčejné, městské ticho, které člověk většinou ani nevnímá.
Po chvíli si uvědomila, že už dávno jen tak neseděla. Bez telefonu, bez hudby, bez cíle. Jen tak.
Když se zvedala k odchodu, otočila se ještě jednou zpátky. Lavička zůstala stejná. Oprýskaná, tichá, obyčejná. Jen ona odcházela o něco pomaleji než přišla.
A možná právě v tom byl celý její smysl.
Možná máme každý někde svou lavičku číslo sedm. Místo, kde se na chvíli zastavíme, aniž bychom věděli proč.
A někdy stačí jen usednout a dovolit si nedělat vůbec nic.
