Článek
Stála ve frontě na kávu a jedním okem kontrolovala pracovní maily. Termíny. Připomínky. Nekonečný seznam věcí, které „hoří“.
Když zvedla hlavu, někdo vyslovil její jméno.
„Terezo?“
Chvíli hledala v paměti. Pak se spojily vrásky, šediny a klidný úsměv s třídou plnou lavic.
„Pane učiteli Nováku?“
Rozpačité objetí. Dvacet let v jedné vteřině.
Sedli si ke stolku. Mluvili o spolužácích, škole, městě, které už dávno není stejné.
„Co děláš?“ zeptal se.
„Marketing,“ odpověděla automaticky. „Je to… náročné. Ale dobré.“
To poslední slovo znělo spíš jako naučená věta.
Učitel se na chvíli odmlčel.
„Víš, co si o tobě pamatuju nejvíc?“
Znejistěla. Hlavou jí probleskly testy, pozdní příchody i pubertální vzdor.
„Vždycky ses zastavila u těch, které ostatní přehlíželi,“ pokračoval. „Jednou jsi nechala vlastní projekt jen proto, abys pomohla nové spolužačce. Říkal jsem si, tahle holka jednou bude dělat něco, co lidem připomene, že nejsou sami.“
Tereza se podívala do hrnku. Káva pomalu chladla.
„Já teď hlavně prodávám věci, které lidé nepotřebují,“ řekla tiše.
Učitel se jen usmál.
„Život není přímka. Někdy jen potřebujeme připomenout, kdo jsme byli, než jsme začali spěchat.“
Rozloučili se před kavárnou. Nic dramatického. Žádné velké rozhodnutí.
Ale večer otevřela diář a poprvé po dlouhé době napsala na poslední stránku něco jiného než úkoly:
Jak dnes můžu někomu ulehčit den, nebo udělat radost?
A její život najednou nepůsobil jako cizí projekt.
Spíš jako příběh, do kterého se dá znovu vstoupit.
