Článek
Nejsme neviditelní. Jen jsme se ocitli mimo tabulku
Jednoho dne si člověk uvědomí, že se něco změnilo.
Ne v něm, ale v tom, jak se na něj dívá svět.
Po letech práce, zkušeností, odpovědnosti a samostatnosti najednou stojí před zavřenými dveřmi. Ne proto, že by nic neuměl. Ne proto, že by neměl co nabídnout. Ale proto, že v kolonce „věk“ svítí číslo, které se nehodí do představ o ideálním zaměstnanci.
Poslala jsem stovky životopisů. Pečlivě napsaných, poctivých, pravdivých.
A odpověď nepřicházela. Ticho. Dlouhé, vyčerpávající ticho.
Pak jsem udělala jednoduchý pokus.
Poslala jsem životopis bez věku, bez letopočtů, bez čísel, která by prozrazovala, kolik mi je. A najednou se začali ozývat. Rychle. Ochotně. Se zájmem.
V tu chvíli člověku dojde, že problém není v jeho schopnostech. Ale v tom, že je viděn dřív jako číslo než jako člověk.
Bezmoc nepřichází hned. Přichází potichu.
Zpočátku si říkáte, že to chce čas. Že se trh práce jen hýbe pomalu. Že si vás někdo všimne. Jenže s každým dalším „ozveme se“ a s každým dalším tichem se do hlavy vkrádá pochybnost. Začnete se ptát sami sebe, jestli to, co jste roky budovali, ještě má cenu. Jestli zkušenost není spíš přítěž. Jestli jste se někde cestou neztratili.
A to je největší past.
Ne ztráta práce.
Ale ztráta víry ve vlastní hodnotu.
Přitom právě lidé v tomto věku mají něco, co se nedá naučit
Vytrvalost.
Schopnost zvládat krize.
Nadhled.
Zodpovědnost bez potřeby neustálého vedení.
Zkušenost, že ne všechno vyjde a že se přesto jde dál.
To nejsou vlastnosti minulosti. To jsou vlastnosti, které dnes chybí víc než kdy jindy. A přesto se tolik lidí ocitá na okraji. Bez šance. Bez pohovoru. Bez možnosti ukázat, co skutečně umí. To není fér.
Co s tím, když dveře zůstanou zavřené?
Nevím, jestli existuje univerzální rada. Vím jen, že nevzdat se neznamená mlátit hlavou do stejných zdí.
Někdy to znamená zkusit úplně jiný obor.
Někdy vzít práci, která není vysněná, ale dá prostor nadechnout se.
Někdy objevit schopnost, o které člověk netušil, že ji má.
Já ji našla v psaní. Ne jako útěk, ale jako nový směr. Ne bez pochybností. Ne bez strachu. Ale s pocitem, že znovu dělám něco, co dává smysl. A to může přijít i jinde. V řemesle. Ve službách. V pomáhajících profesích. V úplně novém světě.
Pokud tohle čteš a jsi na podobném místě
Chci ti říct jediné:
Nejsi v tom sám.
Nejsi méně schopný.
Nejsi přítěž.
To, že ti někdo nedal šanci, nevypovídá o tobě, vypovídá to o něm.
A o systému, který zatím neumí pracovat s tím nejcennějším, co lidé v našem věku mají.
Nevzdávej se.
Ne proto, že musíš něco dokazovat světu.
Ale proto, že tvoje hodnota nezmizela jen proto, že ji někdo neumí přečíst.
Možná cesta nepovede tam, kam sis původně myslel.
Ale může vést přesně tam, kde máš být.
A někdy je to právě ten moment, kdy se z konce stane začátek.
Možná jsem tehdy ztratila práci, jistotu i část sebevědomí, ale neztratila jsem to nejdůležitější – schopnost znovu začít a odvahu si věřit.
Dnes už vím, že to nebyl konec, jen místo, kde jsem se musela na chvíli zastavit, nadechnout a vydat se jinudy.
