Článek
Kancelářská lednice měla svou historii. Občas z ní zmizel jogurt, jindy kousek koláče nebo půlka salátu. Nikdo nic neviděl a nikdo se k ničemu nepřiznal.
Jedno pondělí se ale na prostřední polici objevila nová plastová krabička. Na víku byl černým fixem napsaný velký nápis:
NEOTVÍRAT!!!
Pod tím ještě menším písmem stálo:
Opravdu.
Lidé si jí samozřejmě hned všimli.
„Čí to je?“ zeptala se Jana u kávovaru.
Nikdo se nepřihlásil.
V pondělí všichni odolali. V úterý se o krabičce začalo víc mluvit než o pracovních úkolech. Každý si ji při otevření lednice aspoň rychle prohlédl.
Ve středu po obědě zůstal u lednice chvíli stát Mirek. Otevřel dvířka, chvíli na krabičku koukal a pak si tiše řekl:
„Tak se přece jen podívám, co v ní je.“
Opatrně ji otevřel.
Uvnitř nebylo žádné jídlo. Jen malý složený lístek.
Mirek ho rozložil.
Stálo na něm:
Gratuluji.
Právě jsi dokázal, že nápis „NEOTVÍRAT“ je pro tebe spíš výzva než varování.
V pátek přines koláč.
Mirek se chvíli díval na papírek, pak se začal smát.
V pátek skutečně přišel do práce se dvěma krabicemi domácího koláče.
„Dobře,“ řekl kolegům. „Přiznávám. Otevřel jsem ji.“
Od té doby se o krabičce pravdy v kanceláři vypráví pokaždé, když někdo stojí u lednice podezřele dlouho.
A zvláštní je, že od té doby z ní mizí jogurty mnohem méně často. Možná proto, že je teď v kuchyňce víc smíchu, než tajného ochutnávání.
