Článek
Do jedné poklidné vesnice přišel starý muž, který za sebou měl dlouhou cestu životem.
Rozhodl se, že právě tady zůstane.
Brzy si získal srdce místních, především těch nejmenších.
Děti ho milovaly. Uměl vyprávět příběhy, které je vtáhly do jiných světů, a měl dar naslouchat.
Dokázal s nimi trávit hodiny, aniž by spěchal. Kromě toho měl šikovné ruce. Začal pro děti vyrábět hračky, krásné, jemné, propracované.
Každý kousek byl malým uměleckým dílem.
Jenže měly jednu zvláštnost.
Byly velmi křehké. Stačil neopatrný pohyb a hračka se rozlomila.
Děti se snažily být opatrné, ale jejich radost často končila slzami. A i když dostaly novou, příběh se opakoval.
Radost… a pak zklamání.
Rodiče si toho všimli. Chtěli děti ochránit před smutkem.
Jednoho dne se za starcem vydali a s úctou mu vysvětlili svou prosbu:
„To, co děláš, je krásné. Ale nebylo by možné vyrábět něco odolnějšího? Aby děti nemusely pořád prožívat ztrátu?“
Stařec je vyslechl a chvíli mlčel.
Pak odpověděl klidně:
„Jednou přijde čas, kdy vaše děti dostanou něco mnohem cennějšího než hračku.“
Rodiče nechápali.
„Někdo jim svěří své srdce,“ pokračoval. „A to je ještě křehčí než všechno, co jsem kdy vyrobil.“
Podíval se na ně a dodal:
„Učím je, jak s takovými věcmi zacházet.“
Pointa:
Křehkost není slabost. Je to příležitost naučit se citlivosti. A právě ta rozhoduje o tom, jak budeme jednou zacházet s tím nejcennějším, s city druhých.
