Článek
Jenže skutečná historická realita Peloponésu byla mnohem temnější a krutější, než jak ji dnes vykreslují moderní velkofilmy. Celá tamní společnost byla totiž podřízena jedinému, děsivému cíli – systematicky zlomit osobnost malých chlapců a přetvořit je v dokonalé, emoci zbavené stroje na zabíjení.
Sparta dosáhla svého absolutního vojenského vrcholu přibližně mezi šestým a čtvrtým stoletím před naším letopočtem, kdy budila obrovský respekt a strach napříč celým tehdejším antickým světem. Její pozemní armáda byla považována za v podstatě neporazitelnou, a to z jednoho prostého důvodu, protože Sparťané začínali s brutálním drillem už v nejútlejším věku.
Malí chlapci byli kolem svých sedmých narozenin nekompromisně odebráni vlastním rodinám a nuceně vstupovali do státního vzdělávacího systému zvaného agógé. Od této vteřiny přestali patřit rodičům a stali se majetkem státu, který z nich měl pomocí soustavného hladovění, chladu a fyzického bití vytepat elitní bojovníky.
Děti v tomto systému dostávaly jen naprosté minimum jídla i oblečení a byly staršími veliteli záměrně povzbuzovány ke krádežím na místních trzích. Nešlo o to, že by Sparta tolerovala zločinnost, ale dravá krádež měla u chlapců rozvíjet schopnost přežít, jednat chytře a pohybovat se naprosto tiše v nepřátelském týlu.
Pokud se však chlapec nechal chytit, nepřišel trest za samotný čin, ale za to, že byl dostatečně nešikovný a nechal se odhalit, což se trestalo brutálním zbičováním. Celý výcvik se s přicházejícím věkem ještě dramaticky zostřoval, takže ve dvanácti letech čekala mladíky další vlna psychického tlaku, protože spartská mentalita věřila, že jakákoli slabost nebo soucit nemá v řadách armády místo.
Teprve kolem dvacátého roku života mohl dospělý muž vstoupit mezi plnoprávné elitní vojáky, známé jako hoplíté, kteří v boji tvořili legendární těžkou falangu – neprostupnou, pevně semknutou stěnu z velkých kulatých štítů. Každý voják nesl dlouhé kopí zvané dory, krátký meč pro boj zblízka a slavný štít aspis, který měl ve Spartě až posvátný význam.
Slavný historický výrok spartských matek, které synům při odchodu do války kladly na srdce, aby se vrátili buď se štítem, nebo na něm, znamenal jediné – zvítězit, nebo zemřít, ale nikdy neutéct. Aby se tito muži mohli plně soustředit na celoživotní výcvik a válku, měli ze zákona přísně zakázáno věnovat se běžnému obchodu nebo vydělávání peněz, což za ně obstarávali helóti, tedy zotročené původní obyvatelstvo.
Pýcha a dominance Sparty na pevnině však nakonec narazila na své limity ve chvíli, kdy se pokusila vybudovat vlastní námořní flotilu. Na moři Sparťané nikdy nedosáhli takové jistoty a jejich loďstvo utrpělo fatální porážku v bitvě u Knidu roku 394 před naším letopočtem, kde je na hlavu porazilo spojenectví Athéňanů a perského krále.
Právě tento námořní debakl odstartoval nezadržitelný politický pád celé říše. Přesto Sparta dodnes přežívá v lidské paměti jako fascinující symbol absolutní disciplíny, i když pravdou zůstává, že za touto legendou stála totalitní společnost, která v honbě za vojenskou dokonalostí chladnokrevně obětovala veškeré lidské pohodlí, rodinné štěstí i základní osobní svobodu.
Další zajímavé příběhy najdete na mém blogu - sofiepise
Zdroje:
- Výchovný systém starověké Sparty: Historická studie Ústavu klasických studií Masarykovy univerzity o fungování instituce agógé.
- Vojenská taktika řeckých států: Analýza antického vojenství v odborném časopise Journal of Hellenic Studies zaměřená na bitvu u Knidu a spartskou falangu.
