Článek
V kraji tichých rybníků a vrbových hájů stála stará dřevěná lávka. Pamětníci říkali, že ji postavili pradědové pradědů, když řeka ještě zpívala hlasitěji než lidé. Po nocích na ní sedával mladý houslista Jakub a hrál teskné melodie tak hluboké, že i voda zpomalovala, aby jej vyslechla.
Pod hladinou ho poslouchala Majolenka, vodnička s vlasy zelenými jako jarní rákos. Milovala lidské příběhy, ale Jakubova hudba se jí dotýkala víc než cokoli jiného. Každý tón byl jako kapka deště dopadající na hladinu a rozeznívající celý rybník.
„Ten člověk zapomněl na radost,“ zabručel starý hastrman Bartoloměj, když si všiml, že Majolenka každou noc mizí z vody.
„Nezapomněl,“ odpověděla tiše. „Jen ji ztratil.“
„Dávej pozor, děvče,“ varoval ji. „Lidská srdce jsou křehká. A vodnická ještě víc.“
Majolenka však byla rozhodnutá.
Jednoho večera vystoupila z vody a proměnila se v dívku v modrých šatech, lehkou jako ranní mlha. Jakub ji zaregistroval až po posledním tónu.
„Hraješ krásně,“ řekla.
„Možná,“ pousmál se smutně.
„Smutek je voda, která hledá cestu ven,“ odpověděla.
Od té chvíle se scházeli každý večer. Jakub jí vyprávěl o lásce, kterou ztratil, a Majolenka ho učila naslouchat řece, šumění vrb, zpěvu žab i tichu mezi notami. Jeho melodie se pomalu měnily. Už nebyly jen teskné; nesly v sobě i jiskru naděje.
Jednoho dne dorazili do vesnice tesaři vyslaní vrchností. Stará lávka prý musí pryč, nahradí ji nová, rovná a silná.
„Ta lávka má duši,“ namítl Jakub.
„Dřevo je jen dřevo,“ odvětil předák.
Majolenka cítila, jak voda v řece potemněla. Lávka byla místem, kde se potkávaly světy. Bez ní by mnoho kouzel umlklo.
Noc před stržením přišla bouře. Déšť bubnoval na střechy a řeka stoupala výš a výš. Vesničané se báli, že voda odnese mostky i mlýn.
Jakub vzal housle a běžel na lávku. Majolenka ho následovala.
„Co chceš dělat?“ křikla přes hukot větru.
„Hrát,“ odpověděl. „Jakmile voda zaslechne hudbu, ví, kam téct.“
Začal hrát, silně, odvážně a s vírou. Melodie se nesla nocí jako světlo lucerny. Majolenka se ponořila do proudu a nechala hudbu prostoupit vodou.
Řeka se uklidnila. Vlny se ztišily a proud se vrátil do koryta. Lávka, stará a vrzající, bouři vydržela.
Ráno vesničané viděli, že právě na ní Jakubova hudba pomohla zachránit jejich domovy. Rozhodli se ji opravit vlastníma rukama místo toho, aby ji strhli.
Po bouři se Jakub otočil k Majolence. „Kdo vlastně jsi?“ zeptal se tiše.
Dotkla se vody a její oči se rozzářily zeleným světlem. „Patřím řece,“ odpověděla.
Jakub se usmál. „Pak patří kus mé hudby vodě… a kus mého srdce tobě.“
„A kus mého srdce patří tobě,“ zašeptala.
Starý hastrman Bartoloměj je pozoroval zpod lávky a spokojeně zabručel.
Od té doby Jakub hrával na lávce písně veselé i tiché a Majolenka se občas objevila po jeho boku, někdy jako dívka, jindy jen jako třpyt na hladině. Lávka zůstala stát jako most mezi světy a lidé říkali, že když se večer nad řekou rozezní housle, voda se usměje.
