Článek
Ve frontě u pokladny stála starší paní. V ruce držela pár věcí, chleba, mléko, máslo a malou čokoládu. Všechno měla pečlivě vyskládané, přesně spočítané.
Když přišla na řadu, chvíli hledala peněženku a pak tiše požádala prodavačku, aby čokoládu vrátila.
„To nic, já ji nepotřebuji,“ dodala rychle, skoro dřív, než padla otázka.
Za ní stál muž s košíkem plným věcí, možná víc, než bylo nutné. Viděl, co se stalo. Nic neřekl. Zaplatil a odešel.
O pár minut později si paní všimla malé účtenky zastrčené mezi nákupem. A v tašce navíc ležela i ta čokoláda.
Prodavačka jen pokrčila rameny.
„Někdo ji zaplatil,“ řekla s úsměvem, který nic nevysvětloval.
Paní vyšla ven, zastavila se a chvíli držela účtenku v ruce. Nakonec ji tiše schovala do kapsy.
Možná právě takové okamžiky zůstávají nejdéle. Ne proto, že jsou velké, ale protože si jich někdo všiml a rozhodl se jednat.
