Článek
Jak vlastně vznikl hit Můj ideál a proč se k němu lidé po desítkách let stále vracejí?
Představte si líné nedělní odpoledne na začátku šedesátých let. Vzduchem voní bábovka, z kuchyně tiše syčí ranní káva z moka konvičky a v obývacím pokoji hraje rádio. Najednou se z reproduktoru ozve chytlavá, mírně houpavá melodie, kterou doprovází suverénní, hluboký a neuvěřitelně podmanivý hlas.
Okamžitě se usmíváte. Text totiž popisuje muže, který měl být princem z pohádek, ale dospělý život z něj udělal chlapíka v bačkorách s mírnou nadváhou. Píseň Můj ideál dokáže pobavit i dnes. Přitom vznikla v době, kdy se o instituci manželství v tehdejším Československu mluvilo výhradně s vážnou tváří a v duchu budovatelských hodnot.
Judita Čeřovská, rozená v Mostě roku 1929, byla pro tento typ repertoáru naprosto jedinečnou interpretkou. Nikdy nepotřebovala okázalé výstřelky, hluboké výstřihy ani levné skandály, aby na sebe strhla pozornost. Její největší zbraní byla přirozená inteligence, aristokratické vystupování a hlas, který měl barvu drahého koňaku. Její dětství přitom mělo k idyle daleko.
Narodila se v česko-německé rodině v pohraničí, což po druhé světové válce znamenalo obrovský cejch, izolaci a neustálé politické prověrky. Čeřovská se přesto dokázala prosadit. Nešla však cestou běžného estrádního popu, stala se první skutečnou dámou rafinovaného českého šansonu, která dokázala vtisknout hloubku i těm zdánlivě nejobyčejnějším tématům.
Atmosféra šedesátých let v Československu byla spojená s elegancí, noblesou a touhou po světové tvorbě. Právě v této éře vznikaly melodie, které dokázaly s neuvěřitelným vkusem popsat obyčejnou realitu všedních dnů.
Málokdo z dnešních posluchačů však ví, že Můj ideál má své kořeny v uličkách Paříže. Hudbu k této písni totiž složil sám velký Charles Aznavour, král francouzského šansonu. Původní francouzská verze s názvem Tu t'laisses aller vyprávěla příběh muže, který si zoufá nad tím, jak jeho kdysi krásná žena doma zanedbává svůj vzhled, chodí v ošuntělém županu a neustále si na něco stěžuje.
Byl to vlastně poměrně ostrý povzdech unaveného manžela. Když se tato nahrávka dostala přes železnou oponu do rukou geniální české textařky Jiřiny Fikejzové, stalo se něco magického. Fikejzová odmítla text doslova přeložit. Pochopila, že český divák potřebuje jinou perspektivu. Obrátila celou roli naruby. Udělala z písně monolog ženy, která si s nesmírným humorem dobírá svého muže, čímž Aznavourův francouzský originál povýšila na univerzální manželskou satiru.
Ztráta iluzí o dokonalém partnerovi nemusí vždy vést k rozvodu a hořkým slzám. Když se prvotní zamilovanost promění v každodenní rutinu, je to právě společný smích a schopnost udělat si legraci sám ze sebe, co udrží rodinné štěstí pohromadě. Jiřina Fikejzová dokázala do několika málo slok vtěsnat psychologii dlouhodobého vztahu, kterému rozumí každá generace bez ohledu na to, zda se píše rok 1963 nebo dnešek. Právě proto ženy při poslechu této skladby chápavě přikyvovaly a muži se v duchu poznávali.
Když v roce 1963 vstoupila Judita Čeřovská do nahrávacího studia v pražském Karlíně, nikdo netušil, jak moc moderní tato píseň na svou dobu bude. Text nikoho neurážel, neplival jed, ale trefoval se do tehdejších stereotypů s chirurgickou přesností. Jiřina Fikejzová do něj vložila každodennost, kterou do té doby nikdo v hudbě takhle otevřeně nepojmenoval.
Když Judita Čeřovská s noblesním úsměvem zpívala verše jako:
„Divím se, když se dozvídám, že prý máš jiskru, vtip a šarm ?
Za dveřmi necháš všechen švih, na gauči usneš v pantoflích…“
trefovala se do chování tehdejších manželů naprosto přesně. A když s ledovým klidem dodala větu:
“..hoch jako jedle, samý sval mi lásku věčnou sliboval,
já vím, máš rád své pohodlí však kdybychom se dohodli..",
celá sborová lhostejnost z tehdejších domácností najednou pukla smíchem. Ženy v sálech chápavě přikyvovaly a muži v duchu poznávali své vlastní zlozvyky.
Nahrávání provázela neuvěřitelná tvůrčí energie. Studiový orchestr musel přesně napodobit francouzskou lehkost, což pro československé muzikanty odchované swingem a dechovkou byl občas tvrdý oříšek.
Traduje se, že Čeřovská musela některé pasáže přezpívat hned několikrát, protože zvukový mistr požadoval, aby v jejím hlase bylo slyšet víc onoho pověstného pařížského šarmu, kouře z cigaret a lehkého úsměvného nadhledu nad sklenkou vína. Výsledek byl dokonalý. Píseň okamžitě po vydání zaplavila rozhlasový éter a stala se masovým hitem, který znaly tisíce žen zpaměti. Každý si pobrukoval finální smíření:
„Jsi jaký jsi a budeš dál:
můj ideál, můj ideál.“
Hudební nahrávky z šedesátých let v sobě nesou specifickou stopu lidské poctivosti. Muzikanti tehdy museli v nahrávacím studiu odehrát všechno společně na jeden zátah, bez moderních počítačových úprav a digitálního čištění hlasu. Každé jemné nadechnutí, drobné zaváhání nebo autentický polotón zpěváka tak zůstaly navždy zaznamenány na magnetofonových pásech. Právě tato syrovost a stoprocentní řemeslná zdatnost interpretů jsou důvodem, proč staré vinylové desky dodnes vyvolávají tak hluboké emoce a mrazení v zádech.
Její popularita však nezůstala uvězněna za dráty železné opony. Judita Čeřovská byla jednou z mála našich interpretek, která dokázala naprosto suverénně prorazit na náročném západním trhu. Díky své dokonalé němčině a francouzštině pravidelně vystupovala v západním Německu, v prestižních sálech v Rakousku a tleskalo jí publikum ve Švýcarsku.
V době, kdy většina československých občanů nemohla legálně překročit hranice okresu, Čeřovská reprezentovala naši kulturu na světové úrovni. Její noblesa a evropský formát z ní dělaly úkaz, který západní manažeři milovali. Jenže pak přišel osudový srpen 1968. Politické ochlazení, normalizace a nástup tvrdé cenzury její kariéru doma brutálně zasáhly. Možnosti cestování se radikálně omezily a kulturní komise začaly vyžadovat úplně jiný typ angažované hudby. Čeřovská však odmítla ohnout hřbet. Raději omezila vystupování a zůstala věrná svému stylu, čímž si sice zavřela dveře do televizních estrád, ale udržela si absolutní úctu svého publika.
Kolem této slavné písně se navíc točí hudební zajímavosti, které dnes už téměř nikdo nezná a pamětníci na ně pomalu zapomínají. Věděli jste například, že původní orchestrální aranžmá mělo být mnohem pompéznější, plné smyčců a dramatických pauz? Byla to právě textařka Jiřina Fikejzová, která prosadila civilnější, komornější pojetí, aby text o obyčejném manželovi nevyzněl příliš divadelně. Další perličkou je, že Charles Aznavour se o české verzi dozvěděl během své návštěvy Prahy a byl výkonem Judity Čeřovské natolik okouzlen, že jí osobně poslal děkovný dopis. Fascinovalo ho, jak dokázala jeho původně mužskou, lehce jízlivou píseň proměnit v elegantní obhajobu ženské trpělivosti a lásky.
Za železnou oponou se rodily talenty, které svým evropským formátem daleko přesahovaly hranice tehdejšího socialistického bloku. Cesta za svobodnou tvorbou však byla neustále lemována politickými ústupky a tlakem státního aparátu. Judita Čeřovská se stala symbolem umělecké hrdosti, protože v momentech největšího tlaku po roce 1968 raději zvolila cestu ticha a koncertního ústraní, než aby vyměnila svou lidskou důstojnost za levný potlesk na komunistických schůzích a festivalech.
Proč je tedy tato nenápadná skladba stále živá i po více než šedesáti letech od svého vzniku? Odpověď je překvapivě jednoduchá. Neoslňuje nás moderními elektronickými efekty ani velkolepou produkcí. Mluví totiž o obyčejném životě. Ukazuje nám, že skutečný partner, se kterým sdílíme společnou domácnost, účty a starosti, nikdy nebude dokonalým princem nebo princeznou z našich naivních pubertálních snů.
A přesto by ho většina z nás nevyměnila za nic na světě. Judita Čeřovská nám skrze tuto melodii zanechala nadčasový vzkaz – největší umění života nespočívá v hledání dokonalosti, ale v tom, že dokážeme lidské chyby obejmout s láskou, noblesou a s poctivým, osvobozujícím humorem.
Staré černobílé fotografie v rodinných albech nám neustále připomínají, že lidské city, touhy a vztahy se v průběhu staletí vlastně vůbec nemění. Mění se pouze kulisy kolem nás, typy aut na ulicích nebo střihy našich šatů. Jádro lidského soužití, potřeba tolerance, bezpečí a schopnost unést každodenní starosti s úsměvem však zůstávají neměnné. Píseň Můj ideál tak bude rezonovat i v uších budoucích generací, protože pravda o lidském srdci prostě nestárne.
Zdroje:
- Supraphon (Historický archiv hudebních nahrávek a dokumentace k československým adaptacím)
- Ústav pro českou literaturu AV ČR (Sborník o vývoji české textové škole a odkazu Jiřiny Fikejzové)
- Národní filmový archiv (Dokumenty ke kulturnímu životu a exilu českých umělců v 60. letech)
Děkuji vám, moji milí čtenáři, že se mnou skrze tyto prémiové články nahlížíte do zákulisí naší kulturní historie a připomínáte si osudy, které měly odvahu zářit. Pokud se vám moje tvorba líbí a chcete se mnou zůstat na této společné cestě za nostalgií a lidskou moudrostí, klikněte na tlačítko Sledovat nahoře na mém profilu Sofia Peréz. Každé vaše přečtení, sdílení a komentář pro mě znamenají celý svět. Pokud vás text potěšil, můžete mě symbolicky podpořit „na kávu“ – velmi si toho vážím! ❤️
