Článek
Matyáš si uvědomil, že je konec, když mu aplikace pogratulovala k „rekordní kompatibilitě“.
98 %.
Žena jménem Eva milovala jazz, sushi, Island, minimalistický design a údajně i „hluboké rozhovory pod dekou“. Algoritmus vyhodnotil, že jsou si téměř souzeni.
Matyáš zíral na displej a cítil úplné nic.
Pak aplikaci zavřel.
A ve stejnou chvíli mu přišla zpráva od Evy:
„Jsem v kavárně. A právě jsem odmítla chlapa, co řekl, že emoce jsou chemická závada mozku. Přijď.“
Usmál se.
A šel.
Potkali se před pěti lety úplnou náhodou.
Nebo spíš sérií malých katastrof.
Mytaáš tehdy jel z Vídně do Prahy, navigace ho poslala špatně, pršelo a on měl náladu člověka, který by nejradši prodal všechny své věci a odstěhoval se do lesa.
Eva mezitím stála na parkovišti a hystericky hledala auto.
„Jestli uvidíš modré Subaru s nálepkou „Zachraň planetu“, tak je moje,“ zavolala na něj.
„A proč držíš v ruce hot dog?“
„Protože jsem vegan jen na internetu.“
To byla první věta, kterou mu kdy řekla.
Mytaáš se tehdy rozesmál tak upřímně, až ho to vyděsilo.
Pak přišlo těch pět let.
Pět let zpráv.
Pět let kaváren.
Pět let:
„Počkej, to ti musím říct.“
Pět let sdílených katastrofálních randíček.
Eva chodila s:
- architektem posedlým biohackingem,
- mužem, který meditoval během sexu,
- a jedním horolezcem, který jí po třech týdnech řekl, že „není dost spirituálně ukotvená“.
Matyáš na tom nebyl líp.
Jedna jeho přítelkyně brečela pokaždé, když se pohádali.
Druhá mu četla astrologické kompatibility.
Třetí mu oznámila, že potřebuje „emočně dostupnějšího muže“.
Po každém rozchodu skončili stejně.
V té malé kavárně na Letné.
Eva se skořicovým cappuccinem.
Matyáš s výrazem člověka, který už nevěří ani počasí.
A pak přišlo Brno.
„Beru tu práci,“ řekla jednoho večera.
Matyáš přikývl.
Přesně tak reagují lidé, kterým se právě rozpadlo něco důležitého a ještě si to nepřiznali.
„To je super.“
„Jo.“
„Nový začátek.“
„Přesně.“
Lhali oba.
Poslední neděli před jejím odjezdem seděli mlčky.
Kavárna hučela kolem nich, někdo rozbil skleničku, venku pršelo.
Eva míchala skořici v cappuccinu.
Matyáš si uvědomil něco strašného:
že všechny ženy, které kdy miloval, byly jen pokusy zapomenout na tu, která sedí naproti němu.
„Víš, co je nejhorší?“ řekl najednou.
Eva zvedla oči.
„Že jsem celých pět let hledal někoho jako ty…“
Odmlčel se.
„…a pokaždé jsem skončil u člověka, se kterým jsem si neměl co říct po deseti minutách.“
Eva se nervózně pousmála.
„To je dost smutná romantická věta.“
„Já vím.“
„A trochu pozdě.“
Matyáš přikývl.
„Taky vím.“
Chvíli mlčeli.
Pak Eva tiše řekla:
„Víš, kolikrát jsem si přála, aby ses konečně přestal bát?“
Tentokrát nezůstalo jen u ticha.
Venku dál pršelo.
Někdo v kavárně se smál příliš nahlas.
Baristka pouštěla starou hudbu.
Žádný osud.
Žádná filmová scéna.
Žádná velká romantika.
Jen dva unavení lidé, kteří po letech konečně přestali dělat, že jsou jen kamarádi.
A možná právě proto to bylo skutečné.
Pokud vás příběh zaujal, další najdete na mém blogu: https://sofiepise.cz/
