Článek
Byl jednou jeden mladý houslista jménem Matěj.
Nehrál v Rudolfinu a nestával na nábřeží, aby ho fotili turisté. Hrál hlavně pro sebe. V noci. Na místech, kde město ztichlo natolik, že si člověk mohl být jistý, že ho nikdo neposlouchá, kromě řeky.
Nejraději chodil k tiché tůni pod Vyšehradem.
Vltava tam nikdy nespěchala. Nehádala se s kameny, nebublala, netlačila se vpřed. Jen ležela, tmavá a hluboká, jako by čekala. A Matěj měl pocit, že když tam hraje, voda ho opravdu slyší.
Jedné srpnové noci byl měsíc velký a žlutý, jako starý měděný talíř zapomenutý na obloze. Matěj přišel k tůni dřív než obvykle. Rozložil stojánek, naladil housle a začal hrát melodii, která se mu už týdny vracela, pomalou, trochu smutnou, takovou, jaká vzniká, když člověk neví, co přesně ho tíží.
Uprostřed tónu ucítil, že není sám.
Na druhém břehu, na velkém plochém kameni, seděl někdo cizí.
Starý pán v dlouhém zeleném kabátě. Vousy měl jako mokrý len, oči svítily tlumeně, jako dvě malé lucerny pod hladinou. V ruce držel dřevěnou fajfku, ale nekouřil, jen ji pomalu žvýkal, jako by přemýšlel.
Matěj ztuhl. Smyčec zůstal viset ve vzduchu.
„Hraj dál, chlapče,“ ozvalo se od vody.
Hlas byl hluboký, dutý, jako ozvěna z místa, kam se světlo nedostane.
„Tohle je pěkná věc. Takovou jsem dlouho neslyšel.“
Matěj polkl. Věděl, kdo před ním sedí. Každý z Podskalí to věděl. Přesto se zeptal, zvědavost byla silnější než strach.
„A… co byste chtěl slyšet?“
Vodník se zadíval na měsíc a pak pomalu zvedl ruku. Ukázal na hladinu.
„Něco, co zní jako když se řeka zamiluje,“ řekl.
„Něco, co bolí. Ale tak, že člověk chce, aby to bolelo ještě chvíli.“
Matěj přiložil housle k rameni a začal znovu.
Hrál pomaleji. Každý tón byl jako kapka, která dopadne do tůně a udělá kruh a ten kruh se nikdy úplně neztratí. Hladina se lehce zachvěla. Nezvlnila se. Spíš se nadechla.
A pak se to stalo.
Z tůně se začaly zvedat obrysy. Ne strašidla, ne duše. Jen tvary. Stíny lidí, kteří tu kdysi stáli a dívali se na řeku. Dívka v dlouhé sukni. Rybář s kloboukem. Malý chlapec s papírovou lodičkou. Mlčeli. Poslouchali.
Když Matěj dohrál, bylo ticho tak hluboké, že slyšel vlastní srdce.
Vodník pomalu vstal. Z kabátu mu kapalo, i když nepršelo.
„Zahrál jsi to dobře,“ řekl tiše.
„Řeka si to zapamatuje. A já taky.“
Natáhl ruku přes tůň. Protáhla se jako zelený stín. Na Matějovo rameno položil něco studeného a mokrého, malou mušličku. Obyčejnou. Takovou, jakou by člověk našel po dešti u vody.
„Až budeš mít chuť přestat hrát,“ zašeptal,
„přilož si ji k uchu. Uslyšíš, jak řeka pořád hraje tu tvou melodii. A pak už nepřestaneš.“
Když Matěj zvedl hlavu, kámen na druhém břehu byl prázdný. Jen hladina se ještě chvíli lehce chvěla, jako by si pamatovala poslední tón.
Stál tam dlouho. Housle opřené o rameno, smyčec nehybně v ruce. Pak se tiše uklonil, ne divákům, ne městu, jen řece a sbalil stojánek.
Mušličku nosí od té doby v kapse kabátu. Ne pro štěstí. Spíš jako připomínku, že hudba nemusí mít svědky, aby měla smysl.
A někdy, když město usne a Vltava zpomalí svůj dech, se u tiché tůně pod Vyšehradem ozve housle. Melodie, která je trochu smutná a trochu krásná, taková, jaká vzniká, když člověk hraje jen proto, že musí.
Říká se, že v tu chvíli se voda na okamžik přestane hýbat. Jako by poslouchala.
A možná opravdu poslouchá.
