Článek
Začni tady
Objevilo se to přes noc.
Na chodníku před domem, kde každý jen prochází.
Bílá křída.
Jedna věta.
„Napiš něco, co dnes potřebuješ slyšet.“
Lidé nejdřív zpomalili.
Pak zrychlili.
Nikdo nechce být první.
Dopoledne přibylo malé, nejisté písmo:
„Zvládneš to.“
Nikdo nevěděl, komu je určeno.
Možná tomu, kdo to napsal.
Odpoledne další:
„Mrzí mě to.“
A pod ním, jinou rukou:
„Mě taky.“
Večer už kolem toho nebylo místo.
Křída změnila barvu.
Různé rukopisy.
Různá tloušťka čar.
Různá odvaha.
„Chybíš mi.“
„Jsem tady.“
„Zítra je nový den.“
„Bojím se.“
„Já taky.“
Lidé, kteří by se jinak minuli bez pohledu, si začali číst cizí věty.
A najednou věděli, že nejsou sami.
Druhý den ráno přišla uklízecí četa.
Silný proud vody.
Chodník byl zase čistý.
Jako by se nic nestalo.
Jenže kolem deváté si někdo klekl.
A znovu napsal:
„Napiš něco, co dnes potřebuješ slyšet.“
Tentokrát přidal malou šipku.
A pod ni první odpověď dne:
„Děkuju, že jsi začal.“
Nikdo nikdy nezjistil, kdo napsal tu úplně první větu.
Možná to byl někdo, kdo sám potřeboval odpověď.
Možná někdo, kdo chtěl zjistit, jestli lidé ještě umí mluvit bez obrazovky.
A možná to byl někdo, kdo se druhý den zastavil, přečetl si cizí „Zvládneš to.“
