Článek
Už několik dní si Medvěd a Malé Prasátko všímali, že se jejich kamarád Oslík neozývá. Žádné zprávy, žádné společné procházky, žádné jeho suché poznámky. A tak si jedno šedivé odpoledne oblékli kabáty a vydali se zimním lesem k jeho malému, trochu nakřivo postavenému přístřešku na kraji mýtiny.
Našli ho uvnitř, jak jen tak sedí a dívá se do prázdna.
„Ahoj,“ řekl tiše Medvěd.
„Ahoj,“ odpověděl Oslík hlasem těžkým jako mokré listí.
„Dlouho jsme o tobě neslyšeli,“ řeklo Malé Prasátko. „Tak jsme se přišli jen podívat, jak se máš.“
Oslík chvíli mlčel. „Jak se mám? Ani nevím,“ přiznal nakonec. „Někdy si připadám jako mrak, který zapomněl odplout. Smutný. Sám. A ne zrovna příjemná společnost. Myslel jsem, že bude lepší, když zůstanu stranou.“
Medvěd se podíval na Prasátko a Prasátko na Medvěda. A pak si beze slova sedli, každý z jedné strany k Oslíkovi.
Oslík překvapeně zamrkal. „Co to děláte?“
„Nic zvláštního,“ řekl Medvěd. „Jen tu jsme.“
„Přátelé nechodí jen tehdy, když je někdo veselý,“ dodalo tiše Prasátko. „Někdy přijdou právě tehdy, když je všechno těžké.“
Oslík dlouho nic neřekl. V přístřešku bylo ticho, jen venku tiše skřípaly větve ve větru. A pomalu, tak pomalu, že to bylo sotva znatelné, se uzel v jeho hrudi o malý kousek uvolnil.
Žádné velké řeči. Žádná velká řešení.
Jen tři přátelé sedící spolu v tichu.
A nějakým způsobem to stačilo.
