Článek
Když v roce 1952 na olympijském stadionu v Helsinkách finišoval maratonský běh, šedesát tisíc diváků z celého světa v extázi skandovalo jediné jméno: „Zá-to-pek!“ Drobný běžec z Československa tehdy dokázal cosi z říše snů.
Během několika dní vyhrál závod na 5 000 metrů, 10 000 metrů a vzápětí i nejdelší trať – maraton, který přitom běžel úplně poprvé v životě. Tento fenomenální triumf už nikdy žádný atlet v historii nedokázal zopakovat.
Světem však tehdy nehýbal jen samotný sportovní výkon, ale neuvěřitelné fluidum, které kolem sebe Emil Zátopek šířil. Odborníci i trenéři se jeho běžeckému stylu zpočátku otevřeně smáli. Běhal neohrabaně, házel hlavou ze strany na stranu a jeho tvář byla neustále zkřivená těžkou grimou bolesti, kvůli čemuž si v zahraničním tisku vysloužil přezdívku „Emil Hrozný“.
Zátopek však všem předsudkům navzdory změnil atletiku navždy. Do tréninku zavedl revoluční intervalový systém, který moderní atleti s úspěchem používají dodnes. Dokázal, že k absolutnímu vítězství není potřeba vypadat na trati dokonale, ale mít v sobě nezdolnou vůli a skrytou houževnatost.
Manželé Zátopkovi ukázali světu, že vrcholový sport lze kombinovat s hlubokým lidským vztahem, vzájemným respektem a humorem, který je neopouštěl ani v těch nejtěžších životních dekádách.
Příběh jedné manželské věty a sportovního přátelství
Helsinská olympiáda byla navíc protkána hlubokou rodinnou linkou. Emilovou celoživotní oporou byla jeho manželka, oštěpařka Dana Zátopková, která se narodila ve stejný den i rok jako on. Těsně před svým finálovým závodem, kdy Emil zrovna oslavoval své první zlato, mu Dana s úsměvem řekla slavnou větu: „Když vyhraješ ty, musím vyhrát také.“ Svůj slib splnila a hned prvním hodem získala olympijské zlato. Stali se tak nejpopulárnějším sportovním párem planety.
Zátopek byl však milován i svými největšími soupeři, což je v dnešním dravém světě vrcholového sportu téměř nepředstavitelné. Jeho celoživotním rivalem byl francouzský běžec alžírského původu Alain Mimoun. Ten na tratích končil pravidelně druhý za nedostižným Čechem. Přesto mezi nimi panovalo hluboké přátelství. Když Mimoun v roce 1956 v Melbourne konečně maraton vyhrál, byl to právě Zátopek, kdo k němu v cíli přiběhl, objal ho, zasalutoval mu a upřímně mu gratuloval. Mimoun později ve svých pamětech vzpomínal, že bez Emila by nikdy nebyl tak velkým sportovcem a že Zátopkova lidská velikost daleko přesahovala hodnotu všech jeho zlatých medailí.
Okamžik, kdy morální páteř zvítězila nad kariérou. Za tyto veřejné protesty proti okupaci vojsky Varšavské smlouvy zaplatil legendární běžec okamžitou profesní a společenskou likvidací ze strany komunistické moci.
Banalita zla: Z hrdiny národa dělníkem u lopaty
Zátopek byl známý svou bezbřehou štědrostí a laskavostí. Podepsal se do posledního autogramu, každému obyčejnému člověku na ulici podal ruku a nikdy se nad nikoho nepovyšoval. Když v roce 1966 navštívil Prahu australský běžec Ron Clarke, který držel světové rekordy, ale nikdy nevyhrál olympiádu,
Zátopek mu při loučení na letišti nenápadně podstrčil krabičku. Clarke ji otevřel až v letadle a našel v ní Emilovu vlastní zlatou medaili z Helsinek s lístkem: „Protože si ji zasloužíš.“
Jenže pak přišel osudový rok 1968. Emil Zátopek, tehdy plukovník československé armády, se otevřeně postavil proti sovětské okupaci. Podepsal slavný manifest Dva tisíce slov a na pražských ulicích v uniformě veřejně mluvil k lidem o svobodě. Následná normalizační mašinerie s ním naložila s absolutní krutostí.
Z národního hrdiny se stal přes noc nepřítel státu. Byl vyhozen z armády i ze všech tělovýchovných organizací. Muž, kterému tleskal celý svět, musel nastoupit jako řadový dělník u podniku Stavební geologie. Celá sedmdesátá léta strávil hloubením studní a těžkou manuální prací v maringotkách daleko od domova, zatímco režim se snažil jeho jméno kompletně vymazat z historické paměti.
Emil Zátopek odešel do sportovního nebe v roce 2000. Svým životem dokázal, že ty největší medaile se nerozdávají na stadionech, ale v každodenních zkouškách naší vlastní lidskosti a odvahy.
Odkaz muže, který neztratil tvář
I v těchto temných letech, kdy žil v odloučení a těžké dělnické realitě, si Zátopek zachoval svou typickou skromnost. Když ho u hloubení studní objevili prostí lidé, často mu nosili jídlo a chtěli se s ním fotit. Emil si nikdy nestěžoval, nestavěl se do role mučedníka a s úsměvem říkal, že fyzická práce mu vlastně udržuje kondici. Později sice pod tlakem okolností musel podepsat určité loajální prohlášení, aby mohl žít klidnější život, ale jeho morální velikost z roku 1968 už systém z hlav lidí nevymazal.
Příběh Emila Zátopka není jen oslavou tří zlatých medailí z jedné vydařené olympiády. Je to hluboká lidská kronika o tom, jak vysokou cenu musí člověk občas zaplatit za své čisté svědomí a odvahu říkat pravdu nahlas.
Zátopek nám ukázal, že skutečným šampionem se člověk nestává ve chvíli, kdy stojí na nejvyšším stupínku vítězů, ale ve chvíli, kdy dokáže se vztyčenou hlavou a s úsměvem na rtech snášet rány osudu na samotném dně.
Jeho odkaz tak v dnešním moderním světě zůstává silným mementem toho, že nad každým sportovním nebo kariérním výkonem musí vždy stát ta nejobyčejnější lidská hrdost.
Zdroje:
- Zpravodajský portál iDNES.cz (Podrobná historická rešerše k životu Emila Zátopka, vyhazovu z armády a práci u Stavební geologie):
idnes.cz - Český rozhlas Plus (Dokumentární pořad o vztahu Emila Zátopka a Alaina Mimouna a jejich melbournském setkání v roce 1956):
rozhlas.cz - Národní muzeum / Digitální archiv (Etnografická a sociologická studie o reflexi fenoménu Zátopek v československé společnosti během normalizace):
nm.cz - Olympic.org (Oficiální profil a statistiky Mezinárodního olympijského výboru k helsinskému trojboji z roku 1952):
olympics.com
