Neuvěřitelný příběh Juliane Koepcke, která přežila volný pád ze 3 kilometrů a 11 dní v Amazonii

Zatímco devadesát jedna lidí našlo v troskách smrt, sedmnáctiletá Juliane Koepcke spadla připoutaná k trojsedačce z výšky tří kilometrů přímo do korun stromů. Se zlomenou klíční kostí, těžkým otřesem mozku a larvami much v ranách dokázala díky chladnokrevnosti a radám svých rodičů-biologů přežít jedenáct dní v jedné z nejnebezpečnějších džunglí světa.

Vánoční let do katastrofy

Sedmnáctiletá Juliane Koepckeová právě úspěšně dokončila střední školu v Limě. Spolu se svou matkou, uznávanou ornitoložkou Mariou Koepckeovou, spěchala za otcem Hansem-Wilhelmem. Ten na ně čekal na výzkumné stanici Panguana hluboko v džungli, aby společně oslavili Vánoce.

Nastoupily do letounu Lockheed L-188A Electra společnosti LANSA (let 508). Aerolinka neměla dobrou pověst a mezi místními se o ní ironicky říkalo „LANSA přistává na břiše“. Let měl trvat necelou hodinu. Přibližně po 25 minutách se však stroj dostal do masivní bouřkové fronty. Turbulence byly tak silné, že vánoční dárky a zavazadla létaly po kabině. Následoval osudný záblesk – blesk zasáhl palivovou nádrž, křídlo se odtrhlo a letadlo se ve výšce kolem 3 000 metrů rozpadlo.

Juliane později vzpomínala, že posledním vjemem byl křik pasažérů a hluk motorů. Pak se ocitla v naprostém tichu, mimo letadlo, stále připoutaná bezpečnostním pásem k trojsedačce. Padala tmou vstříc zelenému oceánu pralesa.

Zázrak v korunách stromů a kruté probuzení

Fyzikální zákony a obrovské štěstí zachránily Juliane život. Předpokládá se, že řada sedadel padala k zemi krouživým pohybem podobně jako semínko javoru, což pád výrazně zpomalilo. Náraz navíc zmírnily husté koruny stromů a liány.

Juliane se probrala až na druhý den ráno, na První svátek vánoční. Byla v šoku, utrpěla otřes mozku, měla zlomenou klíční kost, hlubokou tržnou ránu na noze a oteklé oko. Na sobě měla jen lehké letní šaty a ztratila brýle, bez kterých viděla jen velmi špatně. Nedaleko sice našla pytlík s několika bonbóny, své matky se však nedovolala. Jak se později ukázalo, pád sice přežilo pravděpodobně dalších 14 lidí, nikdo z nich však neměl sílu ani znalosti na to, aby v divočině vyhledal pomoc, a svým zraněním brzy podlehl.

Tři lekce přežití od rodičů

Většina sedmnáctiletých dívek by v hluboké Amazonii propadla panice. Juliane však měla obrovskou výhodu – s rodiči na biologické stanici v džungli žila téměř tři roky. Vzpomněla si na tři klíčové rady svého otce:

Juliane našla malý pramen a začala kráčet po jeho proudu. Brození vodou bylo bezpečnější než chůze hustým podrostem, kde hrozilo uštknutí jedovatými hady.

Živá návnada pro červy

Dny plynuly a situace se zhoršovala. Tropický déšť střídalo nesnesitelné horko. Juliane neměla žádné jídlo, pila jen říční vodu a její tělo pokrývaly stovky štípanců od hmyzu. Do rány na paži jí navíc mouchy nakladly vajíčka a vylíhlé larvy ji začaly zaživa požírat.

V rance se objevili červi. Byli tam jako chřest vyčuhující ze sklenice, vzpomínala později Juliane v jednom z rozhovorů pro zahraniční tisk. Bolest jí nedovolila spát a hnilobný zápach přitahoval další parazity. Přesto pokračovala dál, plavala středem řeky, aby se vyhnula kajmanům a piraňám na mělčinách.

Záchrana v hodině dvanácté

Desátý den putování, na pokraji naprostého vyčerpání a se selhávajícím zrakem, Juliane narazila na zázrak: u břehu kotvila malá motorová loďka a opodál stála provizorní chata se střechou z palmového listí. Patřila místním dřevorubcům.

V chatě našla kanystr s motorovým benzínem. Vzpomněla si, jak její otec čistil rány infikovaným zvířatům, a nalila si benzín přímo do hnisající rány. Bolest byla nesnesitelná, ale z paže se jí podařilo vytáhnout na 35 velkých larev. V chatě přečkala noc.

Na jedenáctý den ráno ji tam našli tři peruánští dřevorubci. Zpočátku si mysleli, že jde o vodního ducha z místních pověstí, ale Juliane na ně promluvila španělsky a vysvětlila jim, kdo je. Muži jí poskytli první pomoc, ošetřili rány a po řece ji dopravili do nejbližší nemocnice. Následující den se konečně setkala se svým otcem.

Život po zázraku

Příběh Juliane Koepcke obletěl celý svět a stal se námětem pro několik dokumentů (např. Wings of Hope od režiséra Wernera Herzoga) i hraných filmů (Zázraky se dějí, 1974).

Juliane se po tragédii odstěhovala do Německa, kde vystudovala biologii na univerzitě v Kielu a získala doktorát v Mnichově. Symbolicky se vrátila k odkazu svých rodičů – specializovala se na výzkum netopýrů v deštném pralese a později převzala vedení právě té výzkumné stanice Panguana, která jí svými lekcemi kdysi zachránila život. Své vzpomínky detailně sepsala v autobiografické knize Zázraky se dějí (v německém originále Als ich vom Himmel fiel).

Použité zdroje informací