Článek
Za sedmi zelenými pasekami a hlubokým Černým lesem stála malá chaloupka. Už z dálky z ní voněla mateřídouška, máta, bezový květ i divoký heřmánek, protože ze střechy visely veliké svazky nasbíraných bylinek.
Právě tam bydlela stará bába kořenářka. Děti z okolních vesnic se jí vůbec nebály, naopak k ní moc rády chodily na návštěvu. Věděly totiž, že u ní v kuchyni vždycky dostanou voňavý čaj s lesním medem a sladký koláček s borůvkami. Jen málokdo však tušil, že kořenářka Dobromila není obyčejná stařenka.
Hlídala jedno z největších tajemství celého lesa – Kamenné srdce, které odpočívalo skryté hluboko v jeskyni pod nejvyšší skálou. Ve dne sice vypadalo jako obyčejný balvan, ale když nadešla noc a mezi stromy začaly tančit světlušky, kámen se rozzářil jemným zeleným světlem.
Tehdy se kolem něj probouzely lesní víly, z mechu vykukovali zvědaví skřítkové a dokonce i starý čert Bambulín nechával své rohy schované za kapradím, protože dobře věděl, že toto místo patří jen dobrým kouzlům.
Jednoho teplého letního dne přišla ke kořenářce malá Bětuška a v náručí opatrně držela uschlou sedmikrásku. „Babičko,“ zašeptala smutně, „naše zahrádka přestala kvést, včely z úlů odlétly a motýli už k nám vůbec nepřilétají.“ Dobromila chvíli zamyšleně mlčela, pak otevřela starou dřevěnou truhličku a vyndala z ní malou lucerničku vyrobenou z březové kůry. „Půjdeš se mnou,“ řekla vlídně.
Večer společně vstoupily do tmavnoucího lesa. Cestu jim věrně ukazovaly svítící světlušky a na pařezech kolem chodníčku posedávaly malé víly. Nad potůčkem se na chvilku objevila i tajuplná bludička, ale když poznala Dobromilu, jen se jí tiše uklonila a odplula mezi rákosí.
Když konečně dorazily k obrovské skále, kořenářka třikrát poklepala na kámen svou lískovou holí a tiše pronesla čarodějné zaříkání:
„Lesní srdce, tichý kraji, dobrým lidem cestu dají. Kapka rosy, list i květ, ukaž kouzlo právě teď.“
Skála se s jemným šuměním otevřela a uvnitř se rozzářilo Kamenné srdce lesa. Bylo veliké jako starý mlýnský kámen a jeho měkké světlo hladilo oči jako měsíční svit.
Bětuška k němu nesměle přistoupila a aniž by se ho dotkla, tiše pošeptala své největší přání: „Kéž jsou zase všechny zahrádky plné květin.“ V jeskyni se rozhostilo posvátné ticho a pak se srdce rozsvítilo tak jasně, že se jeho záře rozběhla mezi kořeny stromů jako zlaté potůčky.
Druhý den ráno se stal zázrak. Rozkvetla nejen Bětuščina zahrádka, ale rozsvítily se všechny louky kolem vesnice. Vrátily se včely, přiletěli barevní motýli a nad potokem znovu tančily vážky.
Dobromila se jen usmála a pohladila Bětušku po tváři: „Vidíš? Kamenné srdce nikdy neplní přání jen jednomu člověku, jeho kouzlo musí vždycky potěší celý kraj.“
Když se dívka ohlédla, jeskyně už byla zavřená a na kameni před ní ležel maličký zelený krystal, který si kořenářka schovala na památku, protože v něm zůstal kousek jednoho dobrého dětského srdce.
