Článek
Byl to muž, který kdysi stál na samotném vrcholu společenského žebříčku, rozhodoval o osudech stovek lidí a těšil se obrovskému vlivu. Pak ale přišel nečekaný a tvrdý pád, když se od něj král kvůli palácovým intrikám definitivně odvrátil a nechal ho uvrhnout do nejvyšší věže královského žaláře.
Kamenné zdi, chlad a naprostá absence naděje doprovázely jeho dlouhé dny i ještě delší noci. Každý večer unaveně vycházel na úzký hradní ochoz a díval se dolů do temnoty ne proto, že by snad čekal zázrak, ale spíše aby si připomněl, že venku za mřížemi stále existuje skutečný svět.
Jedné noci však hluboko pod sebou spatřil lidskou siluetu, která stála téměř neviditelná v hustých stínech. Byla to jeho věrná manželka, která nevolala ani nedělala žádný hluk, jen mu rukou dala tiché znamení. Zmateně ji pozoroval a vůbec nechápal, jakým způsobem mu chce v této výšce pomoci, když v tom si na chladném kameni všiml drobného pohybu. Po vnější zdi věže směrem nahoru pomalu lezl malý brouk a táhl za sebou tenoučké hedvábné vlákno, které bylo ve svitu měsíce sotva vidět. Odsouzený muž zadržel dech a trpělivě čekal, až hmyz urazí celou dlouhou cestu.
Jakmile brouk konečně dorazil až k němu, opatrně ho vzal do dlaně a uchopil konec lehkého vlákna. Začal ho velmi pomalu a opatrně vytahovat nahoru. S každým dalším metrem cítil, jak nit postupně sílí, protože na jejím konci byla dole navázaná o něco silnější šňůrka. Tu přitáhl k sobě a po ní přišel na řadu pevnější provaz a nakonec samotné tlusté lano.
Každý další tah byl sice těžší, ale zároveň plný neochvějné naděje. Když držel v rukou pevný provaz, pevně ho uvázal k těžkému kamennému sloupu a začal opatrně sestupovat dolů. Na zemi si s ženou neřekli vůbec nic, jen se otočili a beze slov zmizeli ve tmě.
