Článek
Byla větrná noc z prvního na druhého září roku 1666, kdy v pekárně Thomase Farrinera v ulici Pudding Lane zůstalo po celodenní práci příliš horké ohniště.
Jiskra přeskočila do chrastí a během několika málo hodin se rozhořelo peklo. Tehdejší Londýn byl totiž městem, které na podobnou katastrofu doslova čekalo.
Přeplněné dřevěné domy se nad úzkými a temnými uličkami téměř dotýkaly a přilehlé sklady byly po okraj napěchované vysoce hořlavým olejem, uhlím, smůlou a alkoholem. Silný podzimní vítr pak plameny roznesl přes střechy tak bleskově, že vyděšení lidé stačili utíkat jen s tím, co pobrali v náručí.
Noční obloha nad městem zářila tak jasně, že podle pamětníků byla noc světlejší než nejjasnější den.
Nejhorší však nebyl samotný oheň, ale naprostý chaos v ulicích. Tehdejší starosta trestuhodně váhal se strháváním zdravých domů, což byla jediná možnost, jak požár efektivně zastavit.
Mezi lidmi se okamžitě začaly šířit divoké fámy o cizích spiklencích a božím trestu. Strach navíc umocňovala mystická symbolika samotného roku 1666 – koncové trojčíslí totiž mnozí považovali za „číslo šelmy“ a neklamné znamení přicházející apokalypsy.
Londýn byl navíc vyčerpaný a traumatizovaný z předchozího roku 1665, kdy v jeho uličkách řádil velký mor a pobil desítky tisíc obyvatel. Unavení a vyděšení Londýňané proto skutečně věřili, že nastal konec světa.
Když se po čtyřech dnech běsnění začala tavit olověná střecha monumentální katedrály svatého Pavla a tekutý žhavý kov stékal ulicemi dolů k Temži, lidé zoufalstvím plakali v troskách.
Plameny nakonec pohltily přes 13 tisíc domů, desítky kostelů a v podstatě kompletně vymazaly celé historické centrum. V tom všem zmaru se však skrývá jeden neuvěřitelný historický paradox.
Velký požár sice starý Londýn totálně zničil, ale zároveň ho paradoxně zachránil před dalšími vlnami smrtících epidemií, protože do základů vypálil špinavé a potkanů plné nehygienické slumy.
Nová výstavba už musela podléhat přísným pravidlům – domy se stavěly výhradně z cihel a kamene a ulice se výrazně rozšířily.
Architekt Christopher Wren na spáleništi navrhl modernější metropoli včetně nové, velkolepé katedrály svatého Pavla, která nad městem hrdě stojí dodnes.
Příběh z roku 1666 tak zůstává fascinující připomínkou toho, že někdy musí starý a nefunkční svět kompletně shořet, aby z jeho popela mohlo vyrůst něco mnohem lepšího a odolnějšího.
Kam dál? Pokud se vám mé psaní líbilo, možná vás osloví i toto malé zamyšlení nad věcmi, které nás v životě skutečně přesahují:
https://medium.seznam.cz/clanek/sofia-perez-kdyz-na-oslavu-38-narozenin-nikdo-neprijde-u-stolu-pro-sest-me-zachranili-cizi-lide-280438
Zdroje
- National Archives (UK) – The Great Fire of London
- Museum of London – Fire of 1666
- British Library – eyewitness accounts (Samuel Pepys)
- Encyclopaedia Britannica – Great Fire of London
