Článek
Kdysi, v časech císaře Rudolfa II., žil v domě muž, jehož jméno se dochovalo jen v útržcích starých rukopisů. Říkali mu Mistr Aurelius. Nebyl to pouhý alchymista, ale hledač rovnováhy mezi světlem a tmou. Zatímco jiní toužili po zlatě, Aurelius hledal cosi mnohem vzácnějšího – světlo, které by nikdy nevyhaslo.
V nejnižším patře domu si zřídil alchymistickou dílnu. Místnost byla plná měděných nádob, skleněných baňek a zvláštních zrcadel, která lámala světlo do podivných tvarů. Říká se, že právě zde Aurelius pochopil, že jedno slunce nestačí. Svět je prý udržen v rovnováze dvěma silami – viditelnou a skrytou. A tak stvořil dvě slunce.
Ne hořící koule na nebi, ale světla duše. Jedno mělo chránit dům a jeho obyvatele před zlem zvenčí, druhé před temnotou v jejich vlastních srdcích. Když Aurelius zemřel, jeho dílna zmizela – jako by se propadla do samotných zdí domu. Zůstalo jen znamení nad vchodem: dvě slunce s lidskými tvářemi, mlčenliví strážci času.
O mnoho let později se v domě narodil Jan Neruda. Jako chlapec prý často sedával u okna a díval se na slunce nad dveřmi. Tvrdil, že se na něj někdy dívají zpět. Jeho otec se tomu smál, ale Neruda cítil, že dům žije. V noci slyšel kroky tam, kde nikdo nebyl, a v tichu vnímal slova, která jako by se sama skládala do příběhů.
Možná právě tehdy se v něm probudil pozorovatel lidských osudů. Dům mu šeptal o radostech i bolestech Malé Strany, o lidech obyčejných i podivínských, o světle a stínu v každém z nás. Dvě slunce nad vchodem ho učila, že svět není nikdy jen černý nebo bílý.
A pak přišla další doba temna – 20. století. Dům opět otevřel svou náruč těm, kteří hledali útočiště. V zakouřeném hostinci se šeptaly zakázané myšlenky, smály se vzdory a psaly se sny o svobodě. Někdo tvrdí, že když bylo nejhůř, světla v domě byla jasnější než jindy. Jako by stará alchymie znovu bděla.
Dodnes se říká, že při západu slunce, když se obloha zbarví do zlata, se na vnitřních stěnách domu mihnou dva světelné kruhy. Ne každý je spatří. Jen ti, kdo stojí na rozhraní pochyb a naděje.
A tak Dům U Dvou slunců stojí dál. Nenápadný, a přesto plný tajemství. Možná není důležité, zda dvě slunce skutečně existují. Důležité je, že v tomto domě se lidé po staletí učili hledat světlo – i když zrovna vládla tma.
A jestli někdy půjdete kolem a budete mít pocit, že vás někdo tiše sleduje shora z kartuše nad dveřmi, nelekejte se.
To jen dvě stará slunce dělají to, k čemu byla stvořena:
hlídají duše těch, kdo ještě věří na příběhy.
