Článek
Na Hané je zem těžká. Ne proto, že by se na ní špatně hospodařilo, ale proto, že si pamatuje. Každý krok, každé zrno, každou slzu, co do ní spadla. Když se po ní chodí bosky, člověk má pocit, že mu rozumí víc než lidé.
Tenkrát, dávno předtím, než se pole začala měřit a lidé počítat, se v jedné chalupě narodil chlapec. Nebyl křiklavý, neřval jako ostatní děti. Jen se díval. Očima tmavýma a klidnýma, jakoby už něco věděl.
„To děcko je jiné,“ říkali staří.
„Je jak z pole vzešlý,“ brumlala bába u pece.
A protože se narodil v čase žní, dali mu jméno Ječmínek.
Rostl rychle. Ne tak, že by byl nejvyšší nebo nejsilnější. Ale lidé si všimli, že kde se objevil, tam se věci uklidnily. Koně přestali plašit, hádky vyšuměly do ticha a pole kolem jeho kroků dávala lepší úrodu.
Nemluvil mnoho. Když už promluvil, bylo to krátce a prostě.
„Ešče vydržte.“
„Přinde čas.“
„Zem to spraví.“
Lidé se mu smáli i věřili zároveň. Protože Hanák se směje rád, ale když přijde zlé, vzpomene si. Pak přišla léta sucha. Pole popraskala, studny klesly a lidé začali ztrácet víru. Přišli za Ječmínkem a prosili ho, ať je vede, ať je zachrání, ať jim ukáže cestu.
Ječmínek se díval dlouho do polí. Pak jen řekl:
„Ešče ne.“
Tu noc zmizel.
Říká se, že odešel sám, bez hluku, bez loučení. Jiní tvrdí, že se otevřela zem na kopci a přijala ho, jako přijímá zrno, když přijde čas setby. Nikdo to neviděl jistě. Jen ráno byl pryč.
Od té doby se povídá, že Ječmínek nespí smrtí, ale spánkem. Že leží v hlíně, obklopen kořeny, tichem a čeká. Až bude Haná zase potřebovat krále, který nebude vládnout mečem, ale trpělivostí.
Staří lidé říkali, že se vrátí, až lidé přestanou chtít zázraky zadarmo.
Až pochopí, že úroda neroste z přání, ale z práce.
A že zem dá jen tomu, kdo ji slyší.
Zdroj:
Lidová hanácká pověst o králi Ječmínkovi, zpracováno na základě regionálních vyprávění, folklorních zápisů a autorské interpretace.
