Článek
V malé kavárně na rohu byla vždy jedna židle, která zůstávala prázdná. Ne proto, že by nebylo místo, ale protože si ji lidé zvykli nechávat pro starší paní, která přicházela každý den ve stejnou dobu na čaj s citronem.
Nikdy nemluvila nahlas. Jen tiše seděla, četla noviny a občas se usmála na číšníka, který jí už bez ptaní nosil šálek.
Jednoho dne nepřišla.
Druhý den také ne.
A třetí den zůstala židle pořád prázdná.
Až večer přišel muž, který se tu zastavoval po práci. Zastavil se u jejího stolu, chvíli váhal a pak se zeptal: „Ta paní… je v pořádku?“
Číšník jen tiše zavrtěl hlavou. „Nevíme. Jen nepřišla.“
Muž si nesedl jinam. Objednal dva čaje a jeden nechal stát na prázdné židli. Nikdo nic neřekl. Jen několik lidí u vedlejších stolů zvedlo oči od mobilů a na chvíli se rozhlédlo jinak než obvykle.
Druhý den byla židle zase prázdná. A od té doby na ní občas někdo nechá knihu, květinu nebo jen složený ubrousek.
Možná proto, že někdy stačí jediné tiché gesto, aby si lidé připomněli, že i beze slov o sobě ví víc, než si myslí.
